Frantiska | Nepsala jsem

dlouho sem. Ne že by se nic nedělo, nevidělo, neslyšelo a neměla jsem tím letem, co bych psala. Naopak. Měla bych bývala hodně co psát, kdyby se mi bývalo bylo víc chtělo. Ono se mi chtělo, ale o trošinku méně, než stačilo na to, abych si opravdu psala. Evidentně videntně.

Bylo to docela pěkné období, tohle jarní, po které jsem byla mimo svou stránku. Jen těch květů, co rozkvetlo, toho sněhu, co napadalo, toho mrazu, co udeřovalo, toho slunce jednoho, které svítilo a svítí. To, co se mi dělo, bylo většinou tak dobré, jako by to lodě bílé po moři snů modravém přivážely. Až ke mně, skoro až tak. Lodě snivé neplesnivé mi doufám ještě co přivézti mají. Schází mi toho dost. Ale zase mám něco, co někdo nemá. Může mít člověk... ne, může mít člověk žena vše naráz sakumprásk najednou? Jednou. Nevím. Takže mám, co mám.

A Venuše je ještě pořád v Rybách. Obracím se za svá záda a koukám na Měsíční kalendář, ten od Krásné paní, dostávám ho k vánocům od jedné krásné paní, a vida, Měsíc je dnes ve Vodnáři. Vzdušno. Bude schnout prádlo, jestli mezitím nezmokne, budou kvést kytky, odkvétat ale taky. Nějaké tamodtud odtržené rady: Nestůjte na jednom místě, při odpočinku dejte nohy výše, jezte listovou zeleninu a hlavně: Rozdávejte dobrou náladu! Doufám, že jsem se nevydala proti právu autorskému, kterého den je zítra, spolu se světovým dnem knihy. A Merkur bude v Býku, ach... co to způsobí? :)

Půjčila jsem si a četla harlekýnku, tedy takové tři v jednom slepku.* Už jsem to fakt hodně dávno neudělala. Jen jsem si chtěla (to ta Venuše v Rybách, já za to nemohu :) přečíst příběh o hladkém a bezproblémovém seznámení se, zamilování se, troše od sebe a k sobě a hlavně o šťastném konci trvajícím až do konce úžasného života. No ale to bych asi nebyla já, aby to bylo tak jednoduché. V konci prvního příběhu jsem totiž našla věty: "... opravdu jsem mu mohla povědět, že jsem ještě nezapomněla na to, jak těžce jsem musela bojovat za svou samostatnost, za svou sebedůvěru, uvědomění si sebe samé? A že je to všechno ještě pořád křehké? Že bych to mohla ohrozit? A že jednoduše ještě nejsem připravena čehokoli z toho se vzdát? Přinejmenším právě teď? ..."

V dalším příběhu byla voda, v dalším byl a vyl vítr a písnička, kterou jsem si sice našla, ale nelíbí se mi. Dobrou náladu rozdávejte, dnes. Zazpíváme si... tedy tu, co se mi nabídla sama, ne? (Od Žalmana a jeho spol. Divoký horský tymián to je) A zapískáme, no ale dobrou veselou náladu z toho asi nevydupu a ani nechci. Léto přijde. Může být nálada dobrá a  zároveň neveselá? Může...

Nejde jinak, jelikož k tymiánu má se čichat, je-li třeba povzbudit odvahu a vyvinutí úsilí směřující k výsledku (volně podle knížky Návraty k sobě, autorka Markéta Vostrá), do které (do té knížky) jsem zatím jen nakoukla poté, co jsem si sáhla do karet a vytáhla Císaře). Voní dobře, tymián, mám ho mezi kořením.

Nu, jdu tu vyvíjet to úsilí, ale musím opatrně, včera jsem vyvinula úsilí směřující k výsledku mít zastřižené vlasy a nastřihla jsem si ruku. Malinko. Jen. Nastřižené... Vlasy jsou víc. :)

* (autorkám se omlouvám, neuvádím je, tu knížečku už nemám na dohled, opsala jsem si slova, ne jména...)