Dnešní ráno jsem strávila v posteli s knížkou a čokoládou. Pobyla jsem tam tak dlouho, dokud jsem nedočetla a nedojedla. Vstala jsem během té doby jen dvakrát. Jednou, abych mimo drobnosti mimo místnost prováděné otevřela okno a vyvětrala čistým mrazivým vzduchem, a podruhé, abych vyvětrala vůni sousedovic topinek, která se u nás usídlila při prvním větrání a rozptýlit se dovytracena sama nechtěla, i když jsem ji přemlouvala, aby tak urychleně učinila, jelikož se mi pouštět novou čerstvou zimu dovnitř nechtělo... Ale vlastně hodně chtělo.

píšu Vám dopis, jak už to tak vypadá... a to dokonce otevřený. Už jsem dávno toužila nějaký otevřený dopis někomu napsat, protože mi přijde efektivní jedním vrzem někomu něco sdělit a zároveň totéž též někomu dalšímu, komu do toho třeba vůbec nic není. Proč se nepředvést v co nejširší šíři před co nejširší šíří lidu, když to lze, že. Lidu... docela nedávno jsem si vzpomněla na slova: My nejsme lůza, my jsme lid. Stává se mi to, čas od času. Nedávno to bylo při lehkém zamyšlení nad tím, jak se liší řev od křiku a silného hlasu a dav od lidu. Nejsem zrovna častou navštěvovatelkou divadel a sledovatelkou oper, ale tohle mi utkvělo. Nešlo jinak. No a právě...

Tak teď jsem se tak jen tak pohybovala víc a víc v realitě, mnohem víc a ještě o mnoho víc a intenzivněji než tady v těch rybníčcích a potůčcích a mořích internetových a došla jsem k tomu, že lidi jsou všude stejní. Jako spolek i jako jednotlivci. Že lze potkat různé, hlučné, tiché, sprosté, prosté, slušné, laskavé... tam i tady, tady i tam. Jednak.

Viděla jsem včera fotku kytičky sněženek ve skleničce a zastesklo se mi po nich, po těch nerychlených, opravdových obyčejných předjarních, které v sobě mají ten kouzelný soulad síly a křehkosti, jemnou vůni, něžnou bílou, živou zelenou, tajuplnou žlutou a náznak všech zatím nepatrných, nenápadných začátků.

Bylo nebylo, bylo jedno obyčejné, lehce inverzní ráno. Nebylo to daleko, bylo to v našem rozvířeném městečku. Nebylo to dávno, bylo to v tomhle týdnu. Nebylo to na žádném atraktivním ani příjemném místě, která se v tajdletom městečku také místy nacházejí, když je někdo hledat chce. Bylo to blízko nádraží na zastávce hromadné místní dopravy, nebylo ještě rozedněno.

Umyla jsem dnes jedno okno a udělala ještě dvě věci, do kterých se mi nechtělo, přestože se mi do nich nechtělo. Nastává černá hodinka. Až pomine, rozsvítím a půjdu péct, abych měla dobrou náladu.

To okno jsem leštila novinami. Věřím, že se moc nepohoršují a nehroutí ti, kteří mě možná viděli a dělají to jinak, třeba dají vydělat odborníkovi, ale pokud ano, dobře tak. Jsou různé způsoby mytí i žití. Takový detail ze svého života tu popisuju proto, že v těch novinách byl titulek, který mě zaujal. Zaujme mě leckde leccos, mám ráda zajímavé texty, obzvláště kusy veršů na zdech, na nebi nebo na vodě.

Ne zimní ani podzimní, ale letní, protože v zimním nebo v podzimním by se nedala tak snadno navodit atmosféra, taková ta klidná, tichá, venkovsky ospalá, která bývá někdy v létě třeba před zahřměním hromu. (Ale nemusí pokaždé zahřmít...)

Každý je buď sám ve svém vlastním kruhu, nebo v kruhu svých nejbližších a užívá si života, vědomky i nevědomky. Jen atmosféra by nestačila, k závanům rozpáleného vzduchu, slunečním pableskům na potoce a známým, z dálky znějícím hlasům a smíchu patří děj, když je to literatura. A aby bylo o čem čtivě psát stovky stran, je ten děj hned ze začátku tajemný.

Chtěla jsem rozmotat zmateně zamotanou zákrutu a rozvázat uzel na kabelu, ale místo toho se mi na něm povedly další dva uzly. Pěkné. Začala jsem zoufat a zázrakem se rozplynuly. Kabel zůstal. Vede. Běží v něm energie ze zásuvky nad kredencem sem na stůl. Možná jsou někde skryté rezervy... ne? Energické. Energetické.

Mám to štěstí, že jsem v teple a v suchu... a přeju příjemno všem

... ale nějaká zmatená si připadám v posledních dvou třech a více dnech. Vlastně to není jen připadání si, je to asi už ustabilňující se stav. Tak kupředu ku příkladu, chtěla jsem teď začít psát na nové stránce a nabyla jsem přesvědčení, že jsem zapomněla tu zkratku klávesovou, kterou se ta věc zařídí, ale ve skutečnosti jsem si jen toho provedeného odskoku na novou stranu nevšimla, a to několikrát za sebou. Anebo... chtěla jsem, ne teď, ale před nedlouhým nedávnem, otevřít výtahové dveře, ačkoli výtah ještě nebyl na našem patře a divila jsem se upřímně, že to nejde. Dál radši nepokračuju... jsem jednoduše jak reklama na výživové doplňky z lesklé lékárny, stav před požitím. To, že jsem během okamžiku zkazila tři sudoku s nadpisem pro začátečníky a bylo mi to srdečně jedno, to už je taky asi příznak. Čehosi. Možná i dobrého... protože kdo ví.

Dlouze a zaujatě jsem si tu v sobotu psala, v neděli a v pondělí jsem si říkala, že ještě pár drobných trpělivých krůčků a mohla bych se pomalinku začínat přirovnávat k jistým legendám internetovým českým a moravským, k nimž lidé posílají své známé nakouknout, aby se pak společně zasmáli a vysmáli a v paměti jim ten zážitek zůstal, takže se radši nasměruju jinam, a to do kuchyně, boť kuchyně je taková jistota.