Slaměnky

Viděla jsem včera fotku kytičky sněženek ve skleničce a zastesklo se mi po nich, po těch nerychlených, opravdových obyčejných předjarních, které v sobě mají ten kouzelný soulad síly a křehkosti, jemnou vůni, něžnou bílou, živou zelenou, tajuplnou žlutou a náznak všech zatím nepatrných, nenápadných začátků.

Možná si stýskám i po pravidelnosti střídání ročních období (a po těšení se na ně), ne po tom reálném, ale po takovém, jaké jsme kreslili v mateřských školkách a v prvních třídách škol. Jaro sluníčko a sněženky, léto jahody a třešně, podzim draci, barevné listí a zima sněhuláci a rukavice.

Možná bych mohla pokročit od bezprstových rukavic k palčákům a pak k prstovým... no nic. Proč když se mi chce víceméně lyričně, vždycky stejně skončím u praktična? Tak další pokus... anebo ne. Anebo tak, upřímně. Chtěla jsem se od té představy sněženek dostat lehkým ladným obloukem k svátečnímu i nesvátečnímu svěcení ročních období, přírodních i jiných krás a ten oblouk dokončit v Japonsku. Je to představitelné, že? Nejen představitelné, ten oblouk, to spojení, souvislosti a podobnost lidí i kultur prostě existuje. Ale protože teď půjdu koupit pár věcí, zhusta hustých nepraktických dárkových, tak jen tak: nedávno jsem se ladila s rádiem a ustrnula jsem u jedné stanice rozhlasové, poslouchala jsem s radostí, toto to bylo.