Mám teď rozečteno několikero knih naráz a některé z nich mají tak sjeté názvy, až jsou jimi pro normální, i jen trochu inteligentní čtenářstvo dočista zabité. Škoda, no. Avšak já jsem zvyklá hledat poklady pod kamenem, ba i pod cihlou leckterou, tak... je tam prostě někdy najdu. Nějaké.

Taky máte nahoře v liště nebožebysetomujinakříkalo tohleto? Kříkalo. Lišta se mi líbí. Rychle jsem zvolila, že ano, že se podívám, půjde-li mi něco napsat. Protože předem vím, že jo. To je pak rychlá volba. A snadná. To relativně.

Taková pěkná myšlenka to byla... rozvětvující se a košatící a k uspokojení mé mysli nad sebou samou vedoucí. Kdybych v tu chvíli měla klávesnici na dosah a ruce volné, už by byla zapsaná.

Dostalo se mi nabídky koupě divadelního kukátka. Do divadel... ne že nechodím, ale nebyla jsem v žádném kamenném, cihlovém ani betonovém již dlouououhououou dobku. Se mi líbí, jak ten word pěkně červeně vlní. A zeleně. Zvlášť ta zelená se mi líbí. Vyslechla jsem si dnes tři studentky, které seděly za mnou, jedno kde, ale jedno momentálně není, co probíraly. Psaní. Povinné. Nějaké takové tamto diplomní a seminární. No... ani revize neznaly. O nadpisech si zvěstovaly. A vůbec. Politovala jsem je, vždyť kolik času tím zbytečně stráví, tím bádáním jak psát a nevymezerníkovávát všechna místa, na kterých nemají být písmena.

Tak vytrvale včera média tvrdila, že u nás je a bude ošklivo, mlhavo, studeno, sychravo, až opravdu bylo. Pakliže je sychravo ošklivé. Sluníčko se kouklo a mávlo nad tím a námi paprskem. A tak jsem doma dlela, uklízela, ba i okno umyla. Úžasný pocit. Úplně naprosto.

Docela by mě zajímalo, jestli bych si to, co se nestalo, mohla domyslet a myslet na to tak, jako kdyby se to stalo.

Vymyšlená vzpomínka by to byla. Labytoby.

Nebo ono je to jedno. V jednom onom jsou tři roky tomu tady tutomu. Těšila jsem se na psaní si, před těmi třemi. Myslela jsem, že tu budu uuu takhle sedět a psát si (takhle!) po třech letech? Nikoli. Jak by taky. V tom je to kouzlo. Zlo. Proč je v kouzle zlo? Ve slově. Lov. Pořád přesně nevím. Je zlo vždy zlé? Jazykolam.

týdnové přicházejí, světélkové ozdobičky z městečka našeho (asi i z jiných, to však jistě nevím, neboť nevytáhla jsem vocaď níčko ani nos) zvolna mizí, odborně sklízeny odpovědnými pracovníky. (budu se muset ty přechodníky naučit, nebo psát jako souřadnice současnice) Bude víc tmy v ulicích, i sněh vodnatí a doba světla denního slunečního se prodlužuje jen pomálu. (Dnes jsem slyšela výstižnou definici slova jenom. Není vhodná pro všechny místní oči.) Měli bychom na sebe dávat pozor. si asi

Když mě před třinácti vteřinami napadlo, že přesně tahle slova začnou tohle psaní, měla jsem jimi na mysli jen to, že jsem si slíbila, že si sem spíšu něco na téma Kdo z koho a co. A proč. A tak. Útoky na nosy a kosti, ženskosti a mužnosti. Jenže jakmile jsem ten titulek zapsala, v tom milém momentu jsem si uvědomila, že si dlužím asi víc než těch pár paúvah. Záleží na tom, jak se to vezme, do které mé pomyslné knihy se stranami mám a nemám si dáti se nahlédne.

Nepíšu, protože něco je nepopsatelné :)