Frantiska | Prokuk

Dostalo se mi nabídky koupě divadelního kukátka. Do divadel... ne že nechodím, ale nebyla jsem v žádném kamenném, cihlovém ani betonovém již dlouououhououou dobku. Se mi líbí, jak ten word pěkně červeně vlní. A zeleně. Zvlášť ta zelená se mi líbí. Vyslechla jsem si dnes tři studentky, které seděly za mnou, jedno kde, ale jedno momentálně není, co probíraly. Psaní. Povinné. Nějaké takové tamto diplomní a seminární. No... ani revize neznaly. O nadpisech si zvěstovaly. A vůbec. Politovala jsem je, vždyť kolik času tím zbytečně stráví, tím bádáním jak psát a nevymezerníkovávát všechna místa, na kterých nemají být písmena.

Takže kukátkem divadelním bych se mohla koukat, kdybych si ho koupila. Mohla bych ho nosit v kabelce mezi diářem a peněženkou. Prázdnou. Portmonkou. Šrajtoflí. Vida, i šrajtofle se wordu líbí.

Pointa nebude. Protože nemusí být. Prostě nemusí. Že ne? :) To byla ona Otázka na konec blogu. V dnešní příloze jedněch novin se dalo přečíst mnoho poznatků o blogerkách matkách. Nejvíce mě zaujalo, že píšou z potřeby uznání. (jenom ony?) Teda jestli si to správně pamatuju. Možná jsem si to vymyslela. Ale co všechno se dělá a musí dělat z nějaké potřeby. Všechno? To není otázka, to jen tak.

Dala bych si sem na konec písničku, ale nedám. Není konec. A lakomá. Nechám si ji pro sebe aspoň do pozítří. Tři.