od vstupu, výstupu i sestupu. Setup je taky něco, že. No asi tak, tak posledního listopadu a pak už jen prosinec a odlet střemhlav do dalšího roku. Dalších let. Musela jsem si to napsat, protože dneska o tom byla u nás dlouhá řeč. U nás v práci. Jinde u nás se to ani neřeší. Stejně se to nevyřeší. Tak ale jako že fakt. Opravdu to letí. I písemně.

To jsme opravdu v takových koncích konečníkových, že se nemůžeme vrtnout nikam jinam než k tomu, co se momentálně stříbří ve slavičí anketě? Kolik hlasů a od koho přišlo? Nehlasuju a neznám nikoho, kdo hlasoval. Mně je o dost bližší kabát než kdejaká košilenka. Kabát má taky texty. Jiní mají taky texty. A měli. Ať s muzikou nebo bez. Jenže naštvaný a vystrašený člověk nepřemýšlí. Dlouho nehledá. Chytne první jasné a jednoduché, co mu přijde pod ruku, k uchu nebo před nos.

Dnes jsem měla pro změnu vymyšlený název psa ní a s tím i to o čem, ale tak nějak jsem obojí přes večer zapomněla. To je tím viděným filmem. Romantickým, jakým jiným. To bude asi můj letošní dlouhovečerový koník. Mořský. 

Dívám se a hraju si. Romanticky smutný film a k tomu tak trošinku bojovná hra. Zároveň. Ne že by to šlo k sobě. Ale mně ano. Ono vlastně proč ne, člověk se nemůže soustřeďovat stále a nepřetržitě jen na jedinou věc, oblast, jedno téma, jednoho člověka, jednu myšlenku. Od jednoho a jedné se přechází k druhému. Někdy i zpět.

Asi chápu život a kladu ho na těžkou váhu, nechávám ho na ní ležet a utíkám od něj; vážně, převážně. Však pouze přechodně. Se znám. Ono to přejde, na chvíli po chvíli. A obráceně.

Skoro vždycky vymýšlím názvy svého vypisování v posledních vteřinách před zveřejněním. Mnoho času jim nedávám, jakmile dopášu psaní, dopíšu slovo nebo slova do obdélníčku zvaného Nadpis a už je to venku. Vevnitř. Venku. Prostě už na ta písmena nekoukám jen já. Kouzlo.

Jsem trdlo. Omluva trdlu, tomu nářadí. Nevím přesně kterému, nejspíš tomu od trdelníků.

Dnes jsem byla v papírnictví. Papírnictví (mn. č.) mám moc ráda, jen tohle moc ne, protože si v něm pokaždé připadám jak zlodějka těsně před odhalením a za končetinu chycením. Chápu paní prodavačky, voni ty lidi jsou prostě mrchy a kradou na potkání, jak se člověk nedívá jak ostříž a není jim v patách, tak... ale nenakupuje se mi tam příjemně a chodím tam jen v nejnutnějších případech. (To zní skoro jako reklama na kamery, protože na rozdíl od živě přítomného a nápadného dozoru si kamer ani nevšímám. Uffděsachjo. Nikoli, kamery jsou jen další stupeň.)

Takhle nějak jsem si sem psala. Něco jako skorodeníček. Něco jako něco, o čem tuším, že kdybych si to nenapsala, tak by to krátkým nebo delším časem splynulo s ničím. Násobilo by se to s ničím. Něco z toho, co sem píšu, někdy někomu vyprávím, něco někdy i někomu napíšu. Když ale píšu nebo povídám něco někomu konkrétnímu, tak už jen tím bezděčně nebo nebezděčně očekávám nějakou reakci. Slovní. Sloní. Písemnou, někdy dokonce. Ale, a to je ta výhoda, když píšu sem, tak reakci nečekám. Někdo se sem někdy podívá a může a nemusí si tu číst, a přitom ví, že od něj a od ní nic nechci. Nezavazuje to nikoho k ničemu. A tím i neomezuje. A to je to úžasný. Žasný, no. Uvolňující a osvobozující. Tak asi.

je. Kolem mě. (to abych to nenutila tomu, okolo koho né a né) Viditelně. Slyšitelně. O cititelnosti ani nemluvím. Hmatatelně taky, jelikož kvůli chladu se obaluju měkkými šálami. Jednu jsem si očima trošku prosolila, schválně ji, protože snáz se soli zbaví šála než černý kabát. Nový, ve velikosti... Ne, tak daleko se neunesu, abych sem napsala své konfekční číslo. Je mi velký a přitom je označený velikostí menší, než kterou mám. Ten druhý, se švy obrácenými na líc jsem si nekoupila, protože by víc slušel vyšší osobě. Byl taky pěkný, ale chtělo by to mít k němu kvanta nových doplňků, nebo aspoň jiné botky a kabelku. A tak dále. Takže proto tenhle ne a tamten ano. Tohle je jen jedna z množství dalších příprav, které musí proběhnout, aby se člověk mohl účastnit lou č ení. Toho veřejného. Spolulidského.