Frantiska | Listopad

Dívám se a hraju si. Romanticky smutný film a k tomu tak trošinku bojovná hra. Zároveň. Ne že by to šlo k sobě. Ale mně ano. Ono vlastně proč ne, člověk se nemůže soustřeďovat stále a nepřetržitě jen na jedinou věc, oblast, jedno téma, jednoho člověka, jednu myšlenku. Od jednoho a jedné se přechází k druhému. Někdy i zpět.

Nechci dojít až k úplnému konci ani jednoho. Což je docela problém, donekonečna tažený. Skoro až tam. Ale ani tažený závin se nedá táhnout od kredence až ke zdi, která symbolizuje konec. Asi. Leda tak v malé kuchyni. Prostorově nevýrazné. V tom filmu je taky pěkná kuchyně, plná obrázků.

Tak. Film už skončil a hraje se dál. Zaslzela jsem si. Musela jsem se na něj podívat, protože a protože se jmenuje Listopad. Sladký nebo takový nějaký. Listopadová romance. Je patnáct let starý, ten film. Listopady i romance i sladkosti kdekteré jsou tu déle. A dále. Tramvaje taky. Už jsem ho viděla, nevím už, co jsem si tehdy myslela. Některá období života se vypustí z mysli. Plakala jsem, to jistě. Asi jen v tom podvědomí straší. Nebo ve věži.

Nesmím zapomenout podotknout a někam zde vetknout, že v tom filmu je kromě hlavních hrdinů taky někdo další a ještě někdo, a že tomu to tam sluší. Velmi. I tam. To abych nezapomněla.

Byla tam taky v jedné vypjaté chvíli zmínka o pánovi, který se jmenoval Sun C‘ (dovoluji si odkázat na stránku, kde jsou o něm (nejen o něm) zajímavé informace, i děsivé). Do závorky jsem to napsala, protože se mi nelíbí, když je čárka za čárkou. Nebo něco, co vypadá skoro jako obrácený středník. Vzhůru nohama. Chtělo by to jógu.