Frantiska | Tak do toho

Jsem trdlo. Omluva trdlu, tomu nářadí. Nevím přesně kterému, nejspíš tomu od trdelníků.

Trdlovsky se chovám často. Velmi. Až skončí věta, kterou píšu právě teď, vpíšu sem pár svých čerstvých zážitků jako důkaz. Tak třeba minulý pátek, tedy to včera, které následovalo po čtvrtku předvčírku, v němž jsem si s někým jistým začala tykat (podrobnosti onoho aktu si radši nechám pro sebe, nemusíte vy čtoucí vědět, že jsem až takové trotlotrdlo; sice bych tím pobavila, ale nebudu se vědomě snažit být zábavná za každou cenu, za svou zvlášť) a asi za dvacet hodin poté jsem mu zas ze zvyku vykala. Nebo nešikovně manipuluju s odpadkovým košem, nebo mluvím najednou do telefonu a do... dubu a každému z těch dvou stromků sděluji to, co jsem původně chtěla říct tomu druhému z nich. Se to tak někdy sejde. U mě často. Anebo odejdu za roh bez mobilu a zrovna mi volá někdo, s kým bych ráda mluvila a na žádném rohu ho nepotkám. Natož na každém. To bylo taky včera.

Prostě včera jsem sem napsala blbost. Ne, nejen včera. I včera. Ta včerejší mě extra mrzí, tak jsem se to tam trošku zasnažila dát do jiného stavu, čímž jsem vše ještě zmnožila.

Měla jsem si radši psát o tom pánovi, který zemřel a kterého jsem včera zmínila v jedné sms, protože byl pro to důvod, a ta knížka, kterou napsal a mám ji už týdny půjčenou, leží právě asi tři kroky ode mě na zemi u dveří na balkon. Asi chce na vzduch. Tak jsem jí aspoň otevřela okno. Duše to potřebuje. A ještě zde musím sdělit, že v té knížce je záložka pořád na tom místě, kde ji nechal předchozí čtoucí. Je mezi stranami 114 a 115.

Velká událost

Stane se to už velmi brzy. Tu hrůzu ukončí ona velká událost. Všechno trápení tím skončí. Příští úterý, až začne zapadat slunce, zahraju Měsíční sonátu pozpátku. To dodá zpětný chod účinkům šíleného propadu světa do utrpení, který trvá už 200 milionů let. To pak bude krásná noc. To úlevné oddechnutí, až senilním čermáčkům znovu jasně zčervená náprsenka a penzionovaní slavíci napřímí zaprášené ocásky a potvrdí majestát stvoření.

Chtěl tím předešlý čtoucí něco říci, že nechal tu záložkovou stužku tam, kde ji nechal? A chtěl něco říci tímhle, co jsem teď drze doopsala, nebo tím ze strany 115? Na té je i malý obrázek a nad ním osm řádek, s nadpisem devět.

Pařížské nebe

Pařížské nebe
je modré a jasné
chce se mi létat
duše mi praskne

Má dlouhé nohy
srdce však plaché
řetěz je silný
já ale také

Je lepší mít srdce plaché než ploché.

Nebe je pro /... zaznamenala jsem si na blogísek nedávno. Tahle báseň to potvrzuje.

Leonard Cohen. To od něj jsem opsala slova z těch dvou stran zprostředka jeho knihy. Kniha toužení na obálce s ptáčkem se žlutým zobáčkem a s nožičkama taky, o ocásku nyní nemluvím. (O maličkostech jindy.)