Frantiska | Jak jsem to dělala?

Takhle nějak jsem si sem psala. Něco jako skorodeníček. Něco jako něco, o čem tuším, že kdybych si to nenapsala, tak by to krátkým nebo delším časem splynulo s ničím. Násobilo by se to s ničím. Něco z toho, co sem píšu, někdy někomu vyprávím, něco někdy i někomu napíšu. Když ale píšu nebo povídám něco někomu konkrétnímu, tak už jen tím bezděčně nebo nebezděčně očekávám nějakou reakci. Slovní. Sloní. Písemnou, někdy dokonce. Ale, a to je ta výhoda, když píšu sem, tak reakci nečekám. Někdo se sem někdy podívá a může a nemusí si tu číst, a přitom ví, že od něj a od ní nic nechci. Nezavazuje to nikoho k ničemu. A tím i neomezuje. A to je to úžasný. Žasný, no. Uvolňující a osvobozující. Tak asi.

Tak asi i proto.

Ta dnešní ranní slova z rádia přímo do uší. Ve stejné ulici, ve které jsem ve stejné denní době letos slyšela o výsledku referenda v Británii, jsem dnes slyšela slova jeho kabinet. A jelo se dál, slova neslova. Jeho, to není její, uvědomila jsem si v mrazivém rozednívání. Takže jeho. Dobře mu tak.

Kost a nos. Je to trochu jinde. Možná jsem míň ženská a citlivá, než jsem si myslela. To mi nenapadlo teď, to mi napadá vždycky, když vidím a slyším nebo čtu něco citlivějšího a ženštějšího, než bych já dokázala dělat a říkat a psát. Pst. Nemuseli by moc hořce plakat ti, kdo jsou smutní. Mohli by si dopřát cítit cit a pochybnosti ti, kteří umí všechno, hlavně tvrdě táhnout na bránu, bojovat a nehrát si, nebo ti, kteří zvládají třeba i jen takovou maličkost, jako říct, že kdyby se rozvedla, tak by vyhrála. To jsem zaslechla, akorát jsem už neviděla toho, kdo to řekl. No, něco na tom je.

Kolik jsem se mohla naučit nových slovíček místo tohohle vypisování se? Taky taková zbytečná otázka.