Pamatuju si přirozeně, že loni touhle podzimně zimní dobou jsem začínala být tak nějak smutná. Vím o tom a vím proč a vím, co tomu předcházelo a jak to procházelo a kdo mi pomohl a čím a s kým jsem si chvílemi souzněla a jak to bylo fajn.

Ve snu, který se mi zdál na dnešek, mi něco vyčítala rodička má. Něco jsem neudělala, něco jsem udělala špatně, musela mě z hloubi svého přesvědčení postrkovat k tomu, abych dělala to, co chtěla, abych udělala. Dotkla jsem se jejích rtů a řekla jsem jí: "Nemysli si, že jenom ty máš trápení."

Dneska nemusím nic psát, dneska musím plést, neboť zima se zajisté jednou dvakrát zeptá a já jsem rantl té mé rozpletené čepice rozpárala a rozpletla znovu, tentokrát s jiným počtem očí. Radost. Z tvoření veliká převeliká. Z života taky. Jen kdyby mi tak přišla kladná odpověď na tu jednu jedinou sms, kterou jsem včera poslala, lalalalala moje by bylo radostné... A kdyby mi tak někdo chtěl začínat každou první řadu čepicovou na těch čtyřech tenkých klouzavých jehlicích (ono by šlo asi sice začít na kruhové, ale ta, kterou mám, má jinou sílu a to se mi nehodí, ta přijde na řadu až pak, ta síla), očko jako očko, kdyby pletl, někdo, někda, mile a ráda bych mu to přenechala, jenže pak bych asi z toho obyčejného pletení dalších řad neměla takové uspokojení. Uspokojení. :) chich. Velké uspokojení bych měla z té sms. Kladné ladné. No tak... tak už...

Zdál se mi sen, nebudu ho vyprávět, jen se od něj odrazím. Dokazovala jsem v něm svou nevinu, hádala jsem se tam a přesvědčovala tamní přítomné, že já taková, jaká si oni myslí, že jsem, ve skutečnosti nejsem, že se ve mně pletou. Byla jsem si tak čistě jistá a s tím pocitem jsem se probudila, takže jsem hned po procitnutí začala dělat to, čemu se dá říkat zpytování svědomí. Protože kdo je bez viny, že...

Procházela jsem kolem ulice, ve které kdysi bydlela naše prateta. Ze svého pohledu pra...neteře vím aspoň trošku o tom, jaká byla a jak vypadal její domov. Některé detaily si pamatuju živě. O dalších lidech, kteří v tom domě a v jeho okolí žili, vlastně nic nevím, ví o nich někdo jiný, snad, ale i tak se na ty, kteří tu už nejsou, postupně zapomíná.

Tak jsem si teď chvilku četla, mj. jak je dobré pro skoncování se špatnou náladou péct dobrý koláč, což způsobí, že i nálada pekařčina (potažmo celé rozlehlé přilehlé rodiny) je pak dobrá. Souhlasím, upekla jsem koláč včera večer, tvarohový, tentokrát opravdu s tvarohem. Docela dobrou náladu jsem měla celý večer, noc i dnešní ráno.

Přijde mi zčásti zajímavé, zčásti vtipné a zčásti je mi úplně jedno, jak různé jsou na podzim názory na dýně. Třeba jak se v některých vzdělávacích zařízeních dýním obloukem a tiše vyhnuli, jinde je zahrnuli do výuky přinejmenším angličtiny a v některých školách nechali děti užít si i namaškařených radostí.

Na sklonku včerejšku jsem se vypisovala dlouze, ne sem, jinam, a to tak, až jsem z toho pak v noci nemohla spát. Dobře mi tak... Teď jen krátce a hlavně tak, abych pak kliďánko spala.

Nevím, co bych měla napsat. No to je blbost, hloupost, chce-li kdo. Vím, co bych měla napsat. (Ta věta s nevím, to je jen citace mě samé samotné z doby zhruba před rokem.) Jenže někdy je daleko od toho, co vím, že bych napsat mohla a měla a směla, k tomu napsání. A zveřejnění... tohle slovo mi přijde legračně nadnesené vzhledem k tomu, že ta veřejnost, která se sem mrkne, je taková útlá. Vosopasná. Tiché intimní důvěrně skororodinné prostředí je zde. Což je fajn.

Už vím, čím to včerejší stěžování si a prožívání (i mé) bylo, podívala jsem se dnes zblíž na náš kalendář a je to tam. Včera byl a dnes ještě chvilku bude Měsíc v Rybách. Teda ne že bych tomu rozuměla a chtěla se o tom s někým přít, ale je fajn mít něco na něco svést. Lepší než na někoho, dovoluji si skromně se domnívati. Nebo někoho něčím. Svést, ne udeřit.