Pocit viny

Zdál se mi sen, nebudu ho vyprávět, jen se od něj odrazím. Dokazovala jsem v něm svou nevinu, hádala jsem se tam a přesvědčovala tamní přítomné, že já taková, jaká si oni myslí, že jsem, ve skutečnosti nejsem, že se ve mně pletou. Byla jsem si tak čistě jistá a s tím pocitem jsem se probudila, takže jsem hned po procitnutí začala dělat to, čemu se dá říkat zpytování svědomí. Protože kdo je bez viny, že...

Jednou jsem četla, nebo slyšela... už nevím, takže už ani nevím, jaké byly souvislosti, řekla bych, že to mohla být pohádka, ony někdy ty staré dávno minulé skutečnosti vypadají v našem čase jako pohádky. V tom příběhu byl venkovský pan farář a čert. Čert se snažil vydolovat v minulosti pana faráře nějakou vinu, hřích, soupeřili spolu, nejspíš o duši... Čert dlouho na nic nemohl přijít, žádná vina, žádný hřích v minulosti toho duchovního nebyly, až se v té cestě do minulosti dostali do času, kdy byl pan farář malý kluk a ukradl... už nevím, jestli přímo papír nebo nějaké drobné peníze, za které si papír koupil. Řekl čertovi, že si na papír chtěl napsat a napsal znamení. Čert se zachechtal, bylo to znamení nějakého děvčete ze vsi, viď? Ne, bylo to znamení kříže. A to byla čertova prohra, snad i kohout zakokrhal a čert se vrátil s nepořízenou do pekla.

Nebudu se pouštět do úvah, o kolik by to byla větší vina, kdyby ten malý chlapec použil papír jinak... není na to čas, rozednívá se :)  a nemyslím, že probíráním se starými vinami nebo pocity vin by se měl trávit všechen čas, i když to občas jinak nejde. Ale asi než žít vinou by bylo lepší mít radost, takovou pevnou, stálou, a mít ji v sobě zakořeněnou tak hluboko, kam až dosahují kořeny negativních pocitů. Zdá se mi, že ty umí prostoupit hlubinami v člověku mnohem snáz, bohužel. Asi jim k tomu sami lidi nějak pomáhají. Radosti by se mohlo pomoct taky... :)