Frantiska | Pssst

Nevím, co bych měla napsat. No to je blbost, hloupost, chce-li kdo. Vím, co bych měla napsat. (Ta věta s nevím, to je jen citace mě samé samotné z doby zhruba před rokem.) Jenže někdy je daleko od toho, co vím, že bych napsat mohla a měla a směla, k tomu napsání. A zveřejnění... tohle slovo mi přijde legračně nadnesené vzhledem k tomu, že ta veřejnost, která se sem mrkne, je taková útlá. Vosopasná. Tiché intimní důvěrně skororodinné prostředí je zde. Což je fajn.

Letos u nás moc vos nelítalo. Letos bylo léto letní. Strakatice půlzimní je tady. Je tam venku i teď potmě. Nebojí se. Nikoho a ničeho. Ani opadu ani propadu ani dopadu. Prostě je. Nedávno mě rozněžnilo a rozsmutnilo do slzava, když jsem si říkala, že já teď něco určitého můžu a někdo to něco nemůže. Třeba si jen tak v klidu a bezmyšlenkovitě dýchat. Ještě mi to straší... No nic. Nevím, právě si prohlížím růžovoučký, míním ne sladce, ale světlounce růžovoučký a taky světle šedavý a modravý a bílý, bílý, bílý blogísek a říkám si, proč já neumím být taky taková něžná a dívčí. (Být dívčí (dokonce i netrapně) lze v jakémkoli věku, no fakt.) A taky jestli je možné, že někde v nějakém nitru nitra taková ještě jsem, protože vím, že když jsem byla malá, byla jsem taková. Nějaká. Jenže jak se tak jde blátem, fujavicí, namrzalkou, lijákem, bouřkou blýskavou a hromovou, klouže se po zmrazkách a mokrém listí, utíká se vysokou travou a šplhá a řítí se po kamení nahoru a dolu, tak se mi to tak někde ztratilo. Je zvláštní a pěkné, že někomu, některé ne. Anebo taky, ale prezentuje se i tak něžně a působivě cituplně. No nic. Pro mě za mě.

Pro zábavu je dobré dát si vyhledat zajímavé slovo, protože ani zajímavé slovo nebývá nikdy samo. (A proto je dobré to ticho a klidno. Ani motýl se nesplaší.)