Pamatuju si přirozeně, že loni touhle podzimně zimní dobou jsem začínala být tak nějak smutná. Vím o tom a vím proč a vím, co tomu předcházelo a jak to procházelo a kdo mi pomohl a čím a s kým jsem si chvílemi souzněla a jak to bylo fajn.
Nebylo to tak hrozný, to jen jak na to myslím, tak na to myslím. Jakmile na to nemyslím, tak o tom ani nevím. Nakonec to bylo i veselé. Díky tomu, díky komu.
Když jsem se ale z nynějška podívala do místa, které bych mohla pojmenovat "něco-skoro-jako-deníček", uvědomila jsem si, že jsem měla v téhle roční době smutnou náladu i předloni. To mě trošku zarazilo, protože jsem na to už zapomněla. Schody do minulosti jsou asi točité.
Když pominulo zaražení, přišlo postrašení. Co když se zas ta stejná nebo podobná smutná nálada začne vkrádat i současným listopadovým a prosincovým chladem a šerem do mé nejbližší blízkosti. Jestli zkusí vejít až do kostí, je otázka, jaké pro to náladové šeření najdu řešení...
