Cestou

Procházela jsem kolem ulice, ve které kdysi bydlela naše prateta. Ze svého pohledu pra...neteře vím aspoň trošku o tom, jaká byla a jak vypadal její domov. Některé detaily si pamatuju živě. O dalších lidech, kteří v tom domě a v jeho okolí žili, vlastně nic nevím, ví o nich někdo jiný, snad, ale i tak se na ty, kteří tu už nejsou, postupně zapomíná.

Má levá noha míjela mou pravou nohu a pak pravá levou a tak dál, pořád dokola, i když jsem šla rovně, dolů k řece. Cestou jsem si v duchu tiše říkala (ve skutečnosti zatím plynul hovor nahlas), že na některých domech jsou pamětní desky se jmény, abychom si mohli připomenout, kdybychom chtěli, že zrovna v tomhle domě nebo na tomhle místě žili a byli ti, na které by se mohlo vzpomínat. No ale je vůbec někdo, na koho by se zapomenout mělo?

Představila jsem si tou cestou dolů, jak by to asi vypadalo a působilo, kdyby na domech byla napsána jména všech lidí, kteří tam během let bydleli. Je to směšná představa, řekla bych. Já bych svoje jméno nechtěla mít na žádném domě, vyjma jmenovky na zvonku. Ani taková starodávná Vila Františka by se mi nelíbila... ačkoli... :) no musela bych se na tu představu naladit a nalodit.

Nakonec... i na začátek se dá přece vzpomínat a nezapomenout i bez použití písma. Vzpomněla jsem si taky na už třináct let starý film o Amélii a na to, co jí dalo práce najít člověka, který bydlel před léty tam kde ona. Nevím, ale asi by při vyvěšení všech jmen všech dob na dům nebo v domě taky výsledek neodpovídal očekávání.

Pak už byla vidět řeka, a tak jsem pustila svoje tiché myšlenky k vodě. Možná tam teď ještě někde potmě a potichu posedávají, anebo plují po vodě s labutěmi a jejich ošklivými káčaty.