Nám dcerám

Ve snu, který se mi zdál na dnešek, mi něco vyčítala rodička má. Něco jsem neudělala, něco jsem udělala špatně, musela mě z hloubi svého přesvědčení postrkovat k tomu, abych dělala to, co chtěla, abych udělala. Dotkla jsem se jejích rtů a řekla jsem jí: "Nemysli si, že jenom ty máš trápení."

Odešla jsem z místnosti, šla jsem do menší a dívala jsem se oknem ven do dálky. V tom snu jsem si říkala, že se dívám ze stejného okna, ze kterého se dívávala moje babička, matka matky. Přišla brzy za mnou, moje matka, byla tam ale taková stříbřitá matnost... stála za mnou, přímo jsem ji neviděla, a řekla mi: "Já vím, já vím..."

Vtom jsem se probudila, slzy dvě tři čtyři (nezadržitelné, až tak... až takhle to byl prožitý sen :) no a pak už svítalo. Myslím, že se mi to zdálo, protože jsem si četla rozhovor s krásnou Pavlínou Pořízkovou, ve kterém mluvila mimo jiné i o své mamince a o sobě. A taky proto, že jsem se dívala na film Magický hlas rebelky. Tam toho mimo jiného bylo víc, ale také tam bylo o matkách... Máme to těžký. A ony taky a jejich matky taky a tak dále směrem do minulosti i do budoucnosti.

V tom filmu se mi snad nejblíž srdce dotklo, když zpívaly společně paní Marta Kubišová a Aneta Langerová, asi i protože to je současnost. (...v téhle současnosti hladce a přirozeně píšu u jednoho jména paní a u druhého bych taky chtěla něco napsat. No to je asi ta současnost, že jsem zaškobrtla a nevím) Jasně, nebyla by současnost, kdyby nebylo minulosti. A kdyby byla minulost jiná, byla by i současnost jiná, a všechno je to v nás, ale teď je teď.

Asi si poslechnu písničku, nebo dvě. Tři, čtyři... :)