Sice je dnes šedomodrá obloha, šedé je víc než modré, ale modrá se taky najde. Jsem pro skoro každou drobnůstku roztomilůstku, takže se ke mně přikulily dvě malé modré krabičky s obrázky. A když už existuje ten net, podívala jsem se na ty obrázky, co je to vlastně zač. A pak na to, kdo je stvořil, stvořila. Nevím, proč jsem si nejdřív myslela, že to je on a ne ona.

Asi jako jsem vysazená na záměnu vysazování a vysévání (viz na tomhle blogísku kvetoucí ředkvička), stávám se nyní býti divokou z rozmachu divokosti.

Zkusím dnes psát věty krátké a pokud možno nerozvité. Budou jen rozvětvené. Větvit se budou jako poupata lip. Proto nerozvité dlouho nevydrží. Je teplo a slunečno.

Krásný Měsíc v krásném úplňku v krásném červnu měsíci jsem dnes ráno viděla. Kdybych s sebou nosila něco na focení (Můj mobil nefotí a fotit nebude. Ale zato umí jiné věci.), fotila bych. Asi. No asi ne, ale zkusit bych to někdy mohla. Nosit a fotit. Teď ale hlavně potřebuju přinést zmrzlinu, abych konečně přestala jíst ty solené oříšky.

Loni jsem si napsala do blogísku pár lehce naštvaných slov o jistém ředkvičkovém konání a vida, podle statistiky blogu je to můj nejčtenější článek za letošních posledních třicet dnů. Tomu se můžu zasmát. Taky lehce. Ubrala jsem tam pár slov, která mi loni nepřišla nadbytečná. Ubrat bych si mohla i pár kil, která jsou též nadbytečná, i loni, i letos.

Navštívila jsem dnes jeden místní ústav. Měla bych radši napsat objekt, společnost nebo tak podobně, abych nevyvolávala nepravé představy. nelevé. nesprávné. ale svéprávné.

Náhodou jsem vzala do ruky náhodný časopis, protože jsem se hodně chtěla pár minut dívat na pár lesklých, hodných a hlavně slunečných výjevů a případně je rozstříhat, a vida, byl to zrovínečka ten, ne jev, ale časopis, o kterém jsem si psala loni v létě, že je v něm fotka knížky, na níž je napsáno, že prý bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Slyšela jsem, co nebylo určeno mně, a ještě to pošlu dál. Není to neslušné? No je. No jéje.

Teď je vaše narozeninová doba, já vím, že pakliže můžete, že si ji užíváte, moc vám to všem přeju. Není to tak dávno, kdy jsem odhalila jistého Berana (jen to, že je Beranem, :) nesvlékala jsem) podle jeho barevného vyprávění na téma: Jak jsem otevíral sklenici s marmeládou. Úspěšně, jasně, přes všechny komplikace, jak jinak, se mu to povedlo. Mně se to povedlo díky tomu, že jsem před časem viděla jiného zrozence beraního dobývat se do téhož, ne do té samé marmelády, do jiné, ale také skrz víčko hlava nehlava. Úspěšně a spěšně.

Jak se to asi píše těm, kteří k tomu mají vlohy, odvahy a dost dalšího všeho, včetně vtipu.