Recept na kvit

Navštívila jsem dnes jeden místní ústav. Měla bych radši napsat objekt, společnost nebo tak podobně, abych nevyvolávala nepravé představy. nelevé. nesprávné. ale svéprávné.

Otevřela jsem vrata, za vraty seděl vrátný a vše střežil ostřížím pohledem ze své kukaně. Kur v kukani. Tak nějak, jak jsem si včera psala o kuru tu v šeru. Vysvětlila jsem mu, co si přeji, vysvětlil mně, že si to přát nemůžu, neboť není možné mít takovýhle divný přání, natož chtít, aby se splnila.

Chtěla jsem přitom jen pokročit do prvního patra, abych mohla jistou věc, když už ne přímo projednat, tak o ní nezávazně pohovořit s někým takovým tím kompetentním. Neprotlačila jsem se tam. Zato jsem vyslechla litanii od A do Z a od Z do A. Občas jsem využila šanci něco podotknout, upřesnit tomu člověku na svém místě mou situaci, ale nic platné. Znova mi opakoval, co jsem věděla a co jsem mu řekla sama, ovšem slovy svými. Takže co mi zbývalo, nic. Aspoň konec našeho setkání jsem určila já, a to tím, že jsem přerušila veletok jeho řeči: "No, jak jsem povídala. Nashledanou." A odešla jsem z jeho zorného pole. Já jsem na něj už taky neviděla, ale slyšela jsem, že ještě něco hovořil. Nebylo to jen uctivé rozloučení. Sice nevím, co přesně to bylo, ale ani ten pan vrátný neví, že a co si tu píšu. Jsme si kvit. Skoro :)

A ten recept, tady jsem ho našla :)