Sice je dnes šedomodrá obloha, šedé je víc než modré, ale modrá se taky najde. Jsem pro skoro každou drobnůstku roztomilůstku, takže se ke mně přikulily dvě malé modré krabičky s obrázky. A když už existuje ten net, podívala jsem se na ty obrázky, co je to vlastně zač. A pak na to, kdo je stvořil, stvořila. Nevím, proč jsem si nejdřív myslela, že to je on a ne ona.
Jeden on se mi po dlouhém čase včera ozval. Nabízejí se mi samy možnosti. Když už jsem neodpověděla hnedlinko včera večer, mám odpovědět dneska? Nebo zítra, pozítří, nebo ještě poněkud později? A v jakém tónu mám psát? A jak dlouhé to psaní má být? A co všechno mám napsat? Nebo nemám radši psát vůbec nic a bude mi stačit vypsání se zde? A jemu?
:) Život je krásný. To je už hezky dávno, co má kamarádka četla Dějiny krásy. Nedávno jsem viděla tu knihu, zavřenou. Krásná. Jen na chvíli jsem v ten den měla otevřenou úplně jinou knížku. Na první podívání se mi zdála přespříliš intelektuálně náročná. Na mě. Nyní. Nyní, které bylo před pár dny. Nyní dnes ji čtu. Nyní zítra si sem o ní napíšu.
