Mezičas

Náhodou jsem vzala do ruky náhodný časopis, protože jsem se hodně chtěla pár minut dívat na pár lesklých, hodných a hlavně slunečných výjevů a případně je rozstříhat, a vida, byl to zrovínečka ten, ne jev, ale časopis, o kterém jsem si psala loni v létě, že je v něm fotka knížky, na níž je napsáno, že prý bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Blbost. Až tak tvrdě si dovoluji pravit, protože proto. Jednak protože se to rýmuje a pak proto, že... aspoň co mě se týká... ano, mám na vědomí svém, že každý má to své podle sebe, a pro mě je radost prostě radost. Lítací, veselá a smavá a stačí si sama o sobě, bolesti si nežádá k tomu, aby byla poznána, nepotřebuje ji. Podle mě. Bolest je bolavá, únavná i burcující, táhlá a nekonečná, rozprostřená od obzoru k obzoru, a jelikož obzory mají tendenci se zvláště v některých etapách života rozšiřovat, tak se i bolest plazí nebo proniká dál a ještě dál. Utichá, protože doopravdy nekonečného asi není nic, ale než úplně ztichne a rozplyne se a skončí a přijde třeba radost, ať už tichounce po špičkách nebo se zvukem silným jak zahřmění, nastává, aspoň u mě teda, mezera.

Vyzkoušela jsem si nedávno, v té doběnce, po kterou jsem si tu nepsala. Bylo to tak. Ta mezera je vyplněná prostorem (zní to dostatečně divně?), který je snad předpokojem radosti, je tichý, šedavě mlhavý, trochu nejistý sám sebou. Nevím, kam se z něj vydat dál, a hlavně jestli vůbec a jestli vůbec můžu. Nepíšu to zrovna moc vystižitelně, ale tak nějak mi to přichází do prstů, tak píšu.

Nepsala bych sem ještě dál a dél, ale co tak teď, mám čas a místo pro myšlenky, když se zabrzdil další blogísek, na který jsem se nepravidelně, ale často chodila podívat, abych viděla, co mě těšilo, vnímala tu úžasnou rozmanitost světa a lidí a nacházela právě v tom rovnováhu. Asi. Škoda, no. Je mi rozpačito ze stop, které jsou v dalším opečovávaném záhonku. Nemusela jsem teď použít hloubkovou asociaci, abych si představila záhonek po návštěvě slepičí. Stačí jedna slípka. Jsou v tomhle výkonné. Jednoduše kur domácí. Ale tak hrábě do rukou a spravit se to dá, aspoň trochu, tohle nic přespříliš děsného není. O mně si taky každý může myslet, co je mu libo. A myslí :) Takže toto mě vyprovokovalo, přimělo, a tak jsem se z toho vypsala. Jestli si to tu někdo čte a něco z toho vyčte, budiž mu z toho příjemno, protože o to hlavně jde. Navzdory a aťsi.

(psáno pod vlivem fialové hyacintové vůně) Pokračování příště, protože já teda jo. Ještě, tady, anonymně a podivně, protože jak jinak. tak.