Jak se to asi píše těm, kteří k tomu mají vlohy, odvahy a dost dalšího všeho, včetně vtipu.
Ta trpělivost. Ta lenost. Ta blbost. To umění naslouchat a to umění vybodnout se na někoho, kdo mě zrovna potřebuje, v tom bodu kdy právě. Pro jiné zájmy, ty nejsobečtější. Dyť víš. I ty. Proč pod dyť není vlnovka? Proto. Už.
Seděla jsem u stolu a četla jsem si článek o samotě. O umění být sám a o radosti pramenící z užívání si samoty. Právě jsem snídala. Dneska jsem celý den snídala. Od dopoledne až do odpoledne. Ne v jednom tahu, ale každé mé jídlo bylo snídaňové. K tomu jsem si četla a vykonávala domácí práce. Střídavě. Taky jsem se nad sebou zamýšlela. Snažila jsem se hluboce, ale vždycky jsem sklouzla do mělčiny. Jde to, jde. Snadno. Ten chlapec, který teď zpívá v televizi, má na sobě košili v barvě, která způsobuje spíš děs. Než optimismus. Teď. V jeho době ani ne, v dnešní době asi ano. Ale nas nedogoňat. To už je taky dávná věc. Proč bychom se netěšili.
Bílá sobota dneska byla, ještě je. Mám bílé povlečení, prostěradlo i bílou noční košili, bílou sedmikrásku v květináči už taky. Bílý ciferník nedělně nebesky modrého budíku. Bílý sníh, jistě. Líbí se mi i bílé kočky. Ale dost opisování opisů. Šla bych dělat něco jiného, ale právě si na mě sedla kočka a stulila se do kulata. Má studený čumáček. Jak tající vločka. Bílá.
