Zkusím dnes psát věty krátké a pokud možno nerozvité. Budou jen rozvětvené. Větvit se budou jako poupata lip. Proto nerozvité dlouho nevydrží. Je teplo a slunečno.
Dnes jsem byla. Byla jsem v knihovně. Vracela jsem knihy. Platila jsem. Přišla jsem totiž později. Trochu později. Trochu peněz.
Potkala jsem se tam s kolegyní. Bývalou. Vypadá lépe než dřív. Přeju jí to. Přeju to i sobě. Jenže nevypadám. (Asi. Nevím. Zrcadlo je tiché. Když se do něj zasměju, tak mi to oplatí. A naopak. Když se na mě usměje, usměju se i já. A naopak. Když se na mě zamračí, odcházím od něj.) Aspoň že nevypadávám. (Z rolky.)
Mám otevřené okno. Venku je zeleno, slunečno a šťastno. Před chvílí jsem se dívala na slečnu na balkoně. Věšela prádlo. Měla hlavu ovinutou osuškou. Byla to osuška. Takhle velkému ručníku se tak říká. Tělo měla také ovinuté. Ovinula si ho nedbaleji než hlavu. Ovinutí se jí uvolnilo. Znovu se zavinula. Ladně. Odešla dovnitř. A tam... Co tam? Takové tajemství, které má kdekdokaždýkaždá.
Není to moc? To, co jsem napsala? Zvláštní jsme. Někdo nechce psát, když si myslí, že to, co by psal/psala, by nebylo dost inteligentní. A například mně to nevadí. Skoro. Někdy. Protože. A skoro moc často mi toho nevadí moc.
