Loni jsem si napsala do blogísku pár lehce naštvaných slov o jistém ředkvičkovém konání a vida, podle statistiky blogu je to můj nejčtenější článek za letošních posledních třicet dnů. Tomu se můžu zasmát. Taky lehce. Ubrala jsem tam pár slov, která mi loni nepřišla nadbytečná. Ubrat bych si mohla i pár kil, která jsou též nadbytečná, i loni, i letos.
Slova se ale ubírají snadněji. Teda jak komu. Četla jsem dvě pěkné úvahy (nebo co to je za útvary, asi sloupky, podle tvaru), byly o řečech (a nejen řečech) manažerů a o řečech (a nejen řečech) hokejistů. Jsou na poslední souvisle písmenkové straně týdeníku Echo (číslo dvacet), jsou psána panem Ondřejem Štindlem. (Hokejisté jsou jasně lepší. Než manažeři, samozřejmě. A než ředkvičky. A mrkvičky taky.)
A ještě něco z toho, co mě dneska taky tak pěkně zaujalo. Byla to na zvláštním místě napsaná věta o tom, že bůh nám dal ořechy, ale jaksi nám je nerozlouskl. A tak si můžeme louskat a louskat a pak se podívat a někdy i podivit, co to tam uvnitř ve skořápce je. Někdy třeba nic.
