Seděla takhle, takhle pohodlně, jedna paní v busu a četla si týdeník novinového vzhledu. Ze svého úhlu jsem zvládla přečíst název, takže vím jistě, že je to týdeník a taky jak se zove. Pak už jsem přečtla jen jeden titulek a ten jsem stihla během pár hodin, vlastně spíš minut, protože nevím, kdy přesně to bylo, ale spíš dřív než dýl, zapomenout, ale vím, že to bylo o jistém symbolu a o tom, že je, ten symbol, pobídkou ku lásce. Tak to tam stálo černé na bílém. Takto jsem za jízdy bezplatně obohatila svůj duševní, nebo snad dokonce duchovní život, a když se tak stalo, přistoupily dvě ženy o dost starší a unavenější než ta paní a ta paní seděla metr od nich a nevypadala na to, že by i jen zauvažovala nabídnout jim cokoli, co by znamenalo lásku. K bližnímu. Třeba úsměv.

Hm, to je zas jednou nevystihující název. Ale neodpustím si ho. On mi ho odpustí. Teddy... Určitě? Ale jo. Oni snad taky. Nemyslím ho zle, což dokáže to, co budu psát dál. Ačkoli... kolik z nás dokáže doložit a se svými důkazy obstát v diskusi s tím, kdo tomu kterému tématu fakt rozumí a má o něm pravdivé a úplné údaje. Tak se radši vykřikuje a překřikuje a používají se takové výrazové prostředky, které zaujmou. Žel é.

Měla bych opětovně přizpůsobit své psaní si na píše svému momentálnu. Udělám to tak. Tak teda ono samo. Monitor bělítkem nezabělím. Včera jsem si koupila čtyři balíčky jiné jisté kancelářské potřeby, každý ve své vlastní barvě. Nechce se mi se o ně nikoho prosit, tak si je kupuji a můžu jimi hýřit a nemít hloupý pocit. Barevně. S propiskami to mám taky tak. Taky barevně. Zapisuji. Nelíbí se mi můj letošní diář, což se projevuje tím, že si doň vpisuji málo. Dny i týdny nic. A to se toho děje. Nevím, co s tím a s ním. Možná z něj strhnu barevný obal. Vida, to nemusí být špatný nápad a nenapadl by mě, kdybych si nepsala. Bude vypadat dobře omšele a sladí se s nenápaditou současností.

Nedá se nic dělat, protože mi to nedá, jelikož kdo nedá, dostane. A nevstane. A jak co. Nějakou chvíli. A kolik. Energie. Kvetou sedmikrásky. Vadnou tulipány ve vázách a vadnou je potřeba vyměnit, aby vodou prosáklou nezamokřila suchý povrch. Ch. Potřebuju to, co píšu, napsat stručně, krátce a rychle, protože dochází baterie a k zásuvce jsou asi čtyři aktivní kroky. Energie. Zase. Ne moje. Tu si dobíjím tím, že jím. Hlavně. A spím. A dýchám. A tak. A směju se.

Taky máte nahoře v liště nebožebysetomujinakříkalo tohleto? Kříkalo. Lišta se mi líbí. Rychle jsem zvolila, že ano, že se podívám, půjde-li mi něco napsat. Protože předem vím, že jo. To je pak rychlá volba. A snadná. To relativně.

Dostalo se mi nabídky koupě divadelního kukátka. Do divadel... ne že nechodím, ale nebyla jsem v žádném kamenném, cihlovém ani betonovém již dlouououhououou dobku. Se mi líbí, jak ten word pěkně červeně vlní. A zeleně. Zvlášť ta zelená se mi líbí. Vyslechla jsem si dnes tři studentky, které seděly za mnou, jedno kde, ale jedno momentálně není, co probíraly. Psaní. Povinné. Nějaké takové tamto diplomní a seminární. No... ani revize neznaly. O nadpisech si zvěstovaly. A vůbec. Politovala jsem je, vždyť kolik času tím zbytečně stráví, tím bádáním jak psát a nevymezerníkovávát všechna místa, na kterých nemají být písmena.

Tak vytrvale včera média tvrdila, že u nás je a bude ošklivo, mlhavo, studeno, sychravo, až opravdu bylo. Pakliže je sychravo ošklivé. Sluníčko se kouklo a mávlo nad tím a námi paprskem. A tak jsem doma dlela, uklízela, ba i okno umyla. Úžasný pocit. Úplně naprosto.

Docela by mě zajímalo, jestli bych si to, co se nestalo, mohla domyslet a myslet na to tak, jako kdyby se to stalo.

Vymyšlená vzpomínka by to byla. Labytoby.

Nebo ono je to jedno. V jednom onom jsou tři roky tomu tady tutomu. Těšila jsem se na psaní si, před těmi třemi. Myslela jsem, že tu budu uuu takhle sedět a psát si (takhle!) po třech letech? Nikoli. Jak by taky. V tom je to kouzlo. Zlo. Proč je v kouzle zlo? Ve slově. Lov. Pořád přesně nevím. Je zlo vždy zlé? Jazykolam.

týdnové přicházejí, světélkové ozdobičky z městečka našeho (asi i z jiných, to však jistě nevím, neboť nevytáhla jsem vocaď níčko ani nos) zvolna mizí, odborně sklízeny odpovědnými pracovníky. (budu se muset ty přechodníky naučit, nebo psát jako souřadnice současnice) Bude víc tmy v ulicích, i sněh vodnatí a doba světla denního slunečního se prodlužuje jen pomálu. (Dnes jsem slyšela výstižnou definici slova jenom. Není vhodná pro všechny místní oči.) Měli bychom na sebe dávat pozor. si asi