týdnové přicházejí, světélkové ozdobičky z městečka našeho (asi i z jiných, to však jistě nevím, neboť nevytáhla jsem vocaď níčko ani nos) zvolna mizí, odborně sklízeny odpovědnými pracovníky. (budu se muset ty přechodníky naučit, nebo psát jako souřadnice současnice) Bude víc tmy v ulicích, i sněh vodnatí a doba světla denního slunečního se prodlužuje jen pomálu. (Dnes jsem slyšela výstižnou definici slova jenom. Není vhodná pro všechny místní oči.) Měli bychom na sebe dávat pozor. si asi

Už jsem se tu dávno nerozepisovala o žádné knížce, kterou jsem přečetla. Zrovna před chvílí se mi zachtělo, ale brzo se mi odechtělo. Zarazila jsem se hned na začátku, na stránce asi sedmé, kde se mezi slunečními paprsky skví citáty uvozující příběh. Vlastně příběhy. Je jich v té knížce se sluncem taková spletitost. Není divu, že nestačí jeden, jsou tam celé čtyři. Třetí je tenhle: "Kde je velká láska, tam jsou vždy zázraky." Jsou? Nejsou? A vždy? Když nejsou, tak to holt není velká láska. A co je to zázrak? Zrak. Něco za zrakem. Asi.

Holenkové milení, chuďátka zkřenčelá, sice vím, že si moje vypisování nepřečtete, s velkou pravděpodobností ne (To vím i přes mé chaboučké matematické vědomosti. No, že je to část školní matematiky, ten výpočet pravděpodobnosti? Nějakou povědomost o tom mám, asi protože mi počítání pravděpodobnosti přijde ze všech matematických zákoutí, do kterých jsem díky bezplatnému základnímu a střednímu školství nakoukla, nejvíc nematematické, nejvíc podobné třeba vykládání karet nebo astrologii. Taky vidíte výsledek, ale ve skutečnosti si to dopadne jak ta kostka, tak nebo tak, vlivy jsou vlivné. Prosím o shovívavost matematiky, astrology i kartáře.), ale to nevadí, já vaše větky, kryptíci kritici, taky většinou nečtu, ať se týkají toho nebo tamtoho nebo onoho, a když už, tak nedočítám, protože když někdy ano, je mi pak pravidelně trošku blinkavo. A smutno. Strašně. A většinou nijak nereaguju, jsem totiž součást mlčící většiny. Většinou. Ne vždycky. Někdy mi to aspoň potichu nedá. Teď zrovinka.

nebo klidné nebo příjemné nebo spokojené nebo uspokojující nebo radostné nebo požehnané nebo bílé nebo různobarevné Vánoce přeji všem i fšem.

Možná mohla malá mýlka místo toho, jak jsem to minule myslela, někam přijít. Mohla, protože nevím, jak je kdo zrovna naladěn, když ho a ji nevidím. A co a jak vnímá. (Ale když ho a ji vidím, tak se kolikrát radši ani nedívám hloub do očí, protože bych toho mohla vidět až moc. A někdy se to tluče, to, co je v očích, s tím, co jsou takové tamty jiné způsoby sdělování. Jako třeba řeči těla a soví slova a povzdechnutí. Nebo různé barvy mlčení. (jj, čtu právě knihu o malířích) Při nedávné srážce na rohu jsem se na slabé ale zároveň silné dvě vteřiny podívala do takových sytě a temně zeleno sirupově hlubokých a širokých očí. Bylo v nich leknutí, hlavně. Taky bych se sebe lekla, kdybych se se sebou srazila.)

Udělám to naopak. Vcítím se. Vcííííítimse. Dovnitř. Slyšela jsem dnes pokřikovat matku na dítě: "emo, emo, emo." Emotivní to bylo.

Je jeden čas, asi, ale množné číslo je lepší, protože víc je víc. Víc času, víc blbnutí. Možná je víc časů. Paralelně plynoucích. Nebo různými směry. Možná se jednou, dvakrát, víckrát sejdou v jednom bodě.

Mám milované místo tady na téhle planetě. Není až zas tak moc daleko odtud, od toho vocamcaď, kde většinou pobývám, zvlášť když to měřím vesmírnými vzdálenostmi, protože jakými jinými se tohle dá změřit. Ale přesto se tam, tam, kde je to jiné než jinde, kde jsem trochu jiná a jinak vnímaná taky já, dostávám málokdy. V posledních měsících nikdy.

Když jsem včera před půlnocí vystavila svoje vypisování se (Přijde mi divné mít blogísek. Je to divné?), nabídlo se mi aktuální a smutné čtení o zahynulých hornících a fotbalistech a dalších. Je to strašný. Je škoda životů. Přišlo mi stydno za moje psaní si blbostí a schovala jsem, co jsem napsala, no ale pak jsem to zase vytáhla.

od vstupu, výstupu i sestupu. Setup je taky něco, že. No asi tak, tak posledního listopadu a pak už jen prosinec a odlet střemhlav do dalšího roku. Dalších let. Musela jsem si to napsat, protože dneska o tom byla u nás dlouhá řeč. U nás v práci. Jinde u nás se to ani neřeší. Stejně se to nevyřeší. Tak ale jako že fakt. Opravdu to letí. I písemně.