Frantiska | Kryptikům načuřeným

Holenkové milení, chuďátka zkřenčelá, sice vím, že si moje vypisování nepřečtete, s velkou pravděpodobností ne (To vím i přes mé chaboučké matematické vědomosti. No, že je to část školní matematiky, ten výpočet pravděpodobnosti? Nějakou povědomost o tom mám, asi protože mi počítání pravděpodobnosti přijde ze všech matematických zákoutí, do kterých jsem díky bezplatnému základnímu a střednímu školství nakoukla, nejvíc nematematické, nejvíc podobné třeba vykládání karet nebo astrologii. Taky vidíte výsledek, ale ve skutečnosti si to dopadne jak ta kostka, tak nebo tak, vlivy jsou vlivné. Prosím o shovívavost matematiky, astrology i kartáře.), ale to nevadí, já vaše větky, kryptíci kritici, taky většinou nečtu, ať se týkají toho nebo tamtoho nebo onoho, a když už, tak nedočítám, protože když někdy ano, je mi pak pravidelně trošku blinkavo. A smutno. Strašně. A většinou nijak nereaguju, jsem totiž součást mlčící většiny. Většinou. Ne vždycky. Někdy mi to aspoň potichu nedá. Teď zrovinka.

Dívala jsem se včera večer na pohádku a líbila se mi. Co se mi moc nelíbilo, bylo trochu moc tmavé obočí hlavní hrdinky, ale to jen vzhledem k odstínu jejích vlasů. (Nedávno jsem před podobným ale nenapsala čárku, ale tady jo. Hm. Zamyslím se nad sebou.) Ale jinak fajn pohádka. Smála jsem se, trošku se bála, chvílemi byla překvapená, chvílemi nadšená, skoro pořád zvědavá, ale hlavně jsem se bavila. Konec šťastný, zlo utopené, Radost je ráda, co chtít od pohádky víc?

Pak jsem se zonlajnila a mimo jiné se mrkla na ten kus pavučinky, kde se hodnotí. Tam osmnáct procent a téměř svorná znechucenost. Ještě jsem si o kus dál přečetla titulek hovořící o zbytečnosti a tím jsem skončila a jala se před usnutím uvažovati o tom, proč sakra těm lidem takové ztvárnění pohádky tak mocinky moc vadí, anebo jim případně přijde zbytečná celá pohádka. A proč se na ni teda ale tak trpitelsky dívali, když se jim nelíbila.

Našeho dědu neměli. Určitě je to tím. Neměli chudáci a chuděrky ti krutí krtci kritici nikoho, kdo by jim vypravoval pohádky takovým způsobem. Nepoznali už jako malí, že není jen jedna možnost, jeden způsob. Možná vyrostli jako dříví ve smrkovém lese s pravidelnými rozestupy mezi svými spolustromy. Možná je to na diagnózu.

To jsem napsala krutě, ale ti, co na ně právě myslím, píšou krutěji. Proč každého občas nenapadne pozastavit se nad tím, jestli to, jak chci, aby to bylo, je jediné správné? Ať už jde o cokoli. O velikost brambor v bramboračce nebo o uspořádání světa. Včera jsem si říkala, jak asi vypadají ti, co je tak těší ztrhat něčí tvoření, jak vypadají místa, kde dorostli do své výšky, kde se koukali na pohádky a jestli jim je vůbec někdo vyprávěl a taky jak se k nim kdo během jejich dětství choval. Ale nejde všechno svádět na dětství.

Dvacet jedno procento. Lepší se to.

Slíbená princezna. I hudba byla hezká, nebo: líbila se mi. A ty oblečky. A krajiny.
 

Odkaz si pár hodin po svém vypsání se z pocitu dovolím přidat tenhle:
novinky.cz/...