Frantiska | Možná je to tak

Mám milované místo tady na téhle planetě. Není až zas tak moc daleko odtud, od toho vocamcaď, kde většinou pobývám, zvlášť když to měřím vesmírnými vzdálenostmi, protože jakými jinými se tohle dá změřit. Ale přesto se tam, tam, kde je to jiné než jinde, kde jsem trochu jiná a jinak vnímaná taky já, dostávám málokdy. V posledních měsících nikdy.

Možná je to tak proto, že vím, že by to bylo zas jen na chvilku. Jen bych se tam rozhlédla, nadechla, vydechla, nezdechla, zadívala se do očí tmavému lesu, ochutnala mrazem prošlý šípek, pohladila pár balvanů po mechu, pokoukala do dálky a hloubky a pak zase musela zmizet. Mezitím bych třeba stihla i chytit klíště. Nebo by se chytilo ono mě. A pak bych zase odjela, musela bych, protože jinak to nejde, a zase bych si jen sem tam vzpomněla. Sem tam během dne a sem tam během usínání a probouzení. Aspoň že ta obloha je jedna stejná tady i tam, tam i tady.