a změny přístupu

Když jsem včera před půlnocí vystavila svoje vypisování se (Přijde mi divné mít blogísek. Je to divné?), nabídlo se mi aktuální a smutné čtení o zahynulých hornících a fotbalistech a dalších. Je to strašný. Je škoda životů. Přišlo mi stydno za moje psaní si blbostí a schovala jsem, co jsem napsala, no ale pak jsem to zase vytáhla.

A pak jsem jen tak bloumala a bloudila a natrefila na nějaké řeči o tom Kabátu, co furt vyhrává, že prý... no nějaké hanlivosti. Nelíbilo se mi takové odsuzování, a to z víc důvodů. Třeba i protože je toho tolik co zkoušet nebo jen pro ten pocit, že tu jsem a taky protože naše postavy v tom filmu nikdy nebyly a nakonec vždycky nad obzorem svítá a je to za náma. Pro mě za mě, ale pro mě ta slova něco znamenala a znamenají. Navíc oni ti Kabáti mají pěkné stránky a češtinu na nich slušnější než leckdo jiný.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na článek, který jsem chodila pokoutně po kouscích a po chvilkách pročítat na jedno tajné místo. Ležel tam týdny ten časopis. Teď už je to dva roky staré číslo. Je to možné? Našla jsem ho. Vypadá cele. Zcela. To potěší. Jsou tam dobré postřehy, to přinejmenším. Při větším prostě povím, že se mi líbí. I teď po čase, který splynul s minulostí. Jak jsem si ten článek tak včera četla, mrkla jsem asi trochu zasněně nebo zamyšleně napravo a viděla jsem tam titulek. Tak.