Nechci upoutat, ani nalákat, ani nic podobného, to, co je dál v článku, se netýká ničeho, co píšu teď, tohle píšu jen tak a proto. Dnes jsem se dívala na pár fotek skoro právě narozených miminek, některá se fotila s maminkami, některá sama. Některá se usmívají a některá ne, v naprosté většině spinkají nebo to alespoň předstírají. Na těch fotkách. Může miminko něco předstírat? Pochybuju. No, to už stačí, ne? Takovýhle ten, perex. Je-li to ovšem perex, protože neuvádí, nenaznačuje. Ani v nejmenším. Ani v o něco větším. Ani ň.

Nastoupila jsem a koutkem oka, vzdělanější člověk na vyšší úrovni by nejspíš řekl periferním viděním, jsem zahlédla paní, takovou kulatou, seděla poblíž dveří. Držela před sebou něco, co jsem ze svého úhlu pohledu vyhodnotila jako francouzské hole, nebo snad nákupní tašku na kolečkách či co, víc jsem se tím nezabývala, nijak jsem si tu pani neprohlížela, proč taky. Sedla jsem si kousek dál a jala se hluboce, volně a lehce ospale uvažovati o měsících v roce za sebou plynoucích, co to ony v sobě mají, jeden za druhým, nejen leden, jak jsem si psala minule, on každý má v sobě něco navíc.

... a taky mě ještě pobavilo, jak někdo nevidí ani ve sněhulákovi, natož v tom, co z něho zbyde, ani náznak toho co já a vidí v něm jakési nebezpečno. Hm. No tak já zase nevidím něco, co vidí někdo jiný. Například svazek klíčů trčící z klíčové dírky. Teda ne doslova svazek, jeden z klíčů v ní byl a ostatní s ním spojené tam taky byly. To už tak je, s těmi spojeními. Zůstaly tam potichoučku a já jsem šla dál a až když jsem jednoho :) jeden z nich potřebovala, uvědomila jsem si, že jsem bez nich, bez všech. Ale tak hlavně že to dobře dopadlo, i díky tomu, že jsem pamětliva jednoho přísloví. Zvláštní, jak někdy některé slovo sedne a někdy nesedne.

radši, braši, protože jak jsem tu včera ve společnosti bílé kulaté Belladonny pobývala, tak jsem sledovala ten příliv a bylo mi při tom podivně až špatněsvědomě. Nemyslela jsem si snad nikdy, že je dobré, abych lákala titulkem, ale když ono to tak včera vyplynulo ze situace. Tak to bývává. Jedno vyplývá z druhého. A někdy se člověk nestačí podivovat.

a naopak: Potřeba ženy v životě muže, aby to bylo spravedlivé. Na tohle téma jsem včera diskutovala... a no tak ne, jen prohodila pár vět s kompetentní osobou, totiž s mužem. A ani ne na ta obě témata, ale na to první. A nebudu se o tom rozepisovat, to mi jen tak napadl název článku a v duchu jsem si ho začala psát. Tak teď teda ne v duchu a ne o tom, protože jen tak. Vždyť jak jinak.

Zvláštní pro mě je stav, kdy začínám psát názvem. Většinou název naleznu na konci. Jaký by byl asi název života, třeba mého. Možná bych měla mít ten název či cíl, když už ne hned na začátku, tak aspoň teď nalezený a vymyšlený. Snad na tom pracuji. Již.

Minule jsem zmínila velikonoce, to proto, že se blíží. Dny se prodlužují, Slunce s námi tráví víc času. A také jako vzpomínku na pána, o němž v mém okolí existuje pilně ústně předávaná pověst. O něm, a hlavně o tom, jak v dobách hojného rozesílání pohlednic k vánocům, mdž, velikonocům, jmeninám a narozeninám a všelijakých srdečných pozdravů z lázeňských pobytů, výletů i různých "jen tak" a "dojeli jsme dobře" on ve snaze ušetřit, a to ve snaze dovedené do úspěšného závěru, k blahopřáním vánočním a novoročním na pohlednice připojoval doušku: a též veselé velikonoce. Přijde mi to poměrně veselé a silně optimistické. Mimo jiné. Ať už je to jak chce.

V tomhle zrovna zvolna uplývajícím týdnu jsem se mimo jiné i zasmála. Někdy mi vzhledem k okolnostem a k okolostojícím a jejich očím a uším muselo stačit lehýnké podfousové pousmání. (Pořádné fousky mi pořád nerostou... jak to ti kluci a kočky dělají?) A právě s tím, některým, se svěřím svému drahému bločisku. Nebudu psát, co bych utajit chtěla. Zvlášť ne to, co sama před sebou, což bývá někdy dost legrační... (nééé, vůbec se moje fantazie nestřeženě nevymyká mé kontrole a nerozbíhá se do rozličných směrů, volných hloubek a neuvěřitelných výšek, ze kterých pak už ani není kam jít, jet a běžet, ale už jen letět, obletět Zemi kolem dokola křížem krážem nebo odletět, daleko předaleko, no anebo mrtvě ležet, možná obojí trojí, jedno po druhém nebo druhé po prvním) Uvidíme. Třeba opravdu se.

píšu Vám dopis, jak už to tak vypadá... a to dokonce otevřený. Už jsem dávno toužila nějaký otevřený dopis někomu napsat, protože mi přijde efektivní jedním vrzem někomu něco sdělit a zároveň totéž též někomu dalšímu, komu do toho třeba vůbec nic není. Proč se nepředvést v co nejširší šíři před co nejširší šíří lidu, když to lze, že. Lidu... docela nedávno jsem si vzpomněla na slova: My nejsme lůza, my jsme lid. Stává se mi to, čas od času. Nedávno to bylo při lehkém zamyšlení nad tím, jak se liší řev od křiku a silného hlasu a dav od lidu. Nejsem zrovna častou navštěvovatelkou divadel a sledovatelkou oper, ale tohle mi utkvělo. Nešlo jinak. No a právě...

Viděla jsem včera fotku kytičky sněženek ve skleničce a zastesklo se mi po nich, po těch nerychlených, opravdových obyčejných předjarních, které v sobě mají ten kouzelný soulad síly a křehkosti, jemnou vůni, něžnou bílou, živou zelenou, tajuplnou žlutou a náznak všech zatím nepatrných, nenápadných začátků.

Umyla jsem dnes jedno okno a udělala ještě dvě věci, do kterých se mi nechtělo, přestože se mi do nich nechtělo. Nastává černá hodinka. Až pomine, rozsvítím a půjdu péct, abych měla dobrou náladu.

To okno jsem leštila novinami. Věřím, že se moc nepohoršují a nehroutí ti, kteří mě možná viděli a dělají to jinak, třeba dají vydělat odborníkovi, ale pokud ano, dobře tak. Jsou různé způsoby mytí i žití. Takový detail ze svého života tu popisuju proto, že v těch novinách byl titulek, který mě zaujal. Zaujme mě leckde leccos, mám ráda zajímavé texty, obzvláště kusy veršů na zdech, na nebi nebo na vodě.