Rovně za rohem

Nechci upoutat, ani nalákat, ani nic podobného, to, co je dál v článku, se netýká ničeho, co píšu teď, tohle píšu jen tak a proto. Dnes jsem se dívala na pár fotek skoro právě narozených miminek, některá se fotila s maminkami, některá sama. Některá se usmívají a některá ne, v naprosté většině spinkají nebo to alespoň předstírají. Na těch fotkách. Může miminko něco předstírat? Pochybuju. No, to už stačí, ne? Takovýhle ten, perex. Je-li to ovšem perex, protože neuvádí, nenaznačuje. Ani v nejmenším. Ani v o něco větším. Ani ň.

Dohnala mě a svými ledovými, zpřeráženými a křivě srostlými prsty na mě sáhla minulost. Má. Tak trochu a úplně má. Já ji nechci. Už ne... Jenže co s tím. Ona je už taková a změnit se nedá. Dá se na ni zapomenout a dělat jakoby nic. Tak se mi to i vedlo, skoro, věděla jsem o ní, někde v hloubce nevšímané, žila jsem si, konečně, aniž bych na ni myslela. A i když je to celkem nepravděpodobné, protože o ni nestojím, tak se někdy stane (asi v bodu, kdy jsem jaksi zranitelnější), že se objeví. V celé své obludné kráse a zničující síle. Zaburácela (jo, to jsem si tuhle četla o jednom filmu, pravda, odtud je to slovo...) a udeřila. Ve formě jednoho člověka a vlastně ani ne jeho celého malého, ale jen jedné jeho věty. Rozpoutala se pouta a bouřlivost se rozprostřela. Asi jako kobereček. Lítací. No co no, tak jsem se vyplakala a vyvztekala, střídavě to i ono a pak jsem se chvíli rozhlížela a ona tu fakt není, je současnost a minulost je v minulosti. Co bylo, bylo. A co bude, to být může.

Je asi štěstí, že jsem si svou současnost kvůli té vzpomínce, ať už je nebo byla jakkoli živá, nezačala ničit, mačkat, trhat a cupovat na kousky a že jsem přestala produkovat slzy mnohem dřív, než došly v té krabičce kapesníkové kapesníky papírové. No fajn. Teď, když to vidím černé na bílém, je mi to ještě jasnější. Doporučovala bych to nejedné své známé, možná i známému, to vypsání se z nálady i nenálady, kdybych měla velkou náladu, velkou chuť a vhodnou povahu někomu něco ráda doporučovat.

Ale hezky jsem si popovídala o jedné knížce, o té, kterou jsem před vánocemi koupila a balila a před tím balením začala číst. Už si ji asi nepřečtu, protože obdarovaná mi ji převyprávěla. A nejen mně, vyprávěla ji i své další blízké osobě a ta, přestože teď nemá vůbec čas a chuť na čtení, řekla, že tuhle knížku by si teda ale určitě přečetla, kdyby už nevěděla z vyprávění, jak to bylo.

Možná je škoda, že dochází k takovému spoilerování, ale zas na druhou stranu, proč ne, vyprávění, živé mezi živými lidmi, je taky přece fajn. Já ale nic neprozradím, jen to, že šlo o knihu Tajemství letního odpoledne, o které jsem si psala tady někde... jo, tady to bylo.