Frantiska | Jízda

Nastoupila jsem a koutkem oka, vzdělanější člověk na vyšší úrovni by nejspíš řekl periferním viděním, jsem zahlédla paní, takovou kulatou, seděla poblíž dveří. Držela před sebou něco, co jsem ze svého úhlu pohledu vyhodnotila jako francouzské hole, nebo snad nákupní tašku na kolečkách či co, víc jsem se tím nezabývala, nijak jsem si tu pani neprohlížela, proč taky. Sedla jsem si kousek dál a jala se hluboce, volně a lehce ospale uvažovati o měsících v roce za sebou plynoucích, co to ony v sobě mají, jeden za druhým, nejen leden, jak jsem si psala minule, on každý má v sobě něco navíc.

A pak mi bylo dopřáno zažít malé milé překvapení. Pani vystoupila a já jsem v zápětí zjistila, že to, co přidržovala, bylo něco jiného, než co jsem si myslela. Koloběžka. Odrazila se a odjela. Ta paní. V dál.

A dál jsme jeli kolem kostela se dvěma věžemi a mě tak s rozedníváním napadlo, že je to vlastně síla, ta úplně každá lidská víra, která v sobě má lásku a odpuštění.

cililink