Proto

4. leden 2015 | 23.30 |
blog › 
leccosy › 
Proto

Minule jsem zmínila velikonoce, to proto, že se blíží. Dny se prodlužují, Slunce s námi tráví víc času. A také jako vzpomínku na pána, o němž v mém okolí existuje pilně ústně předávaná pověst. O něm, a hlavně o tom, jak v dobách hojného rozesílání pohlednic k vánocům, mdž, velikonocům, jmeninám a narozeninám a všelijakých srdečných pozdravů z lázeňských pobytů, výletů i různých "jen tak" a "dojeli jsme dobře" on ve snaze ušetřit, a to ve snaze dovedené do úspěšného závěru, k blahopřáním vánočním a novoročním na pohlednice připojoval doušku: a též veselé velikonoce. Přijde mi to poměrně veselé a silně optimistické. Mimo jiné. Ať už je to jak chce.

No a pak taky protože, když rozvolním významy, trošku, ale dost drze, dojdu k souvislostem: velikonoce, vzkříšení, probuzení, povstání, snad... no a povstat se musí každé ráno, takže je to vlastně stále aktuální. Denně. Román Vzkříšení jsem si díky své chuti dočíst si kus doporučené a doporučované četby přečetla, dobré a současné čtení je to. Jen mi mrzí, že si z mnohých knih zapamatuju nějakou ohavnost a ta mi pak překrývá dojem ze všeho ostatního, co v té knize bylo. Z téhle Tolstého si radši nechám pro sebe, co to bylo, a i co to bylo třeba... ve Světě podle Garpa, tam mi to přišlo od autora natolik vypočítavé, že jsem si od něho už nikdy nic nepřečetla. A když vlétnu zpět do dětství, tak v jedné z prvních knížek, které jsem četla, to bylo neštěstí, které se v knížce pro děti stát nemuselo.

To už je skoro tak jako s obrazy rozměrnými, na první, druhý i poslední pohled depresivními. Jen ať si je, kdo chce a potřebuje, maluje, ale neměly by se radši věšet do míst, kam se na ně lidi musí dívat. Chtě nechtě. Chutě nechutě. Kutě.

Dobrou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář