Frantiska | abcdefgh

Kdybych... tak bych při psaní svých výlevkovitých pitomůstek na blogísek nezapomněla, že to, co mě přimělo psát si o generacích, byl i text, který mi přistál v modře vykvetlé schránce, a tak a hlavně z úcty k fajn odesílající jsem ho otevřela. Byly to nevím kde vzniklé, dlouhatánské čile přeposílané stížnosti starší generace na mladou. Přečetla jsem tak třetinu, když jsem našla, co jsem v tom hledala, aniž bych předem věděla, že zrovna tohle hledám.

Tak už se ani trošku nebojím, Prach tisíce cest si přečtu. Stačilo mi dva tři listy už učíst a vím to :) Jen se teď ještě na chvilku zastavím u Madisonských mostů, protože mi nešlo do hlavy, co to tam ta Francesca vlastně vařila.

Ně? Kdybych byla taková, taková urputná ve všem a ne jen ve své blbosti a zabedněnosti a tedy v nekonečném opakování blbostí, tak bych třeba denně cvičila nebo běhala nebo bruslila nebo tak... a bylo by to na mně asi i vidět. Možná bych i nějaké výkony podávala.

Měla jsem dvacet minut svých vlastních, čekaly na mě v prostoru mezi naším rozlehlým náměstíčkem a blízkým parkem, vlastně jsou to sady, podle jména, a tak jsem si na náměstí chtěla koupit zmrzlinu, sednout si na strakatě malovanou dřevěnou lavičku u květinového záhonu a číst si tenkou knížku o pražské bláznivosti, která mi spala v kabelce. Jenže před zmrzlinářkou stál shluk hlučných cizinců a nechtělo se mi tam ztrácet čas, tak jsem ho šla odložit do obchůdku s levnými knížkami. Utratila jsem desetkrát víc, než bych dala za zmrzlinu, ale odnesla jsem si s sebou několik papírových dobrot.

Rýži. (pro toho, komu zní rýže líp. cinká.)

Myšlenkami věčně jinde a pak se musím ptát a na odpověď si počkat, protože ochutnávat vodu, ve které se rýže vaří? Ne. Přisolovat jen tak pro ujištění už osolené, to taky ne. To radši dosolit dodatečně.

Půl roku. Půl Luny na nebi. Půl noci neusínání. Půl grepu na misce skleněné pod cukrovým popraškem. Časem se zraje a sládne. Hladina cukru a hladina protilátek očkováním nabytých, ty ano, ty jsou někdy změřitelné.