Dnes je včerejší zítra. Asi. Nejsem si tak úplně jistá.

Mám právě chuť psát obrázkovým písmem. Asi by to ale nebylo ono. Přinejmenším by to nebylo moc srozumitelné, ale kdo ví, možná bych tím úspěšně sdělila část svého nesdělitelna. Teď, jak mi umělá inteligence podtrhla to slovo, jsem zhluboka zaváhala nad s/z. Sdílení sdělitelného, nedělitelného podílu. Něco se holt nedá. No nic.

Krystal. Řekla jsem si, že tu knížku přečtu během tří volných dnů, které nám byly dány minulý týden. (proč bylo minulý pátek volno, kolik lidí v té válce předčasně umíralo a kolika lidem ti mrtví scházeli a schází, kolik lidí se nenarodilo...)

Pssst, pssst, radši tady nebudu zpívat, ani tichou ukolébavku ne, abych ho náhodou neprobudila. To jsem si jen tak na něj vzpomněla a pomyslela na to, co mně schází a co mi přebývá.

A tak jen stručně a tiše, abych nezapomněla, co jsem si sem mohla napsat, ale nenapsala. Však ono jen něco za zapsání stálo.

Rozečetla jsem knížku, dnes ráno ji četla dál, ale dál se mi už nechce, i protože je den a víkend, ale taky (protože kdybych chtěla, vezmu si ji k snídani, ale nevezmu, dočtu ji radši až večer) protože mám starost o ty lidi tam, jak to s nimi dopadne. Tak chvíli počkám. Do večera, do doby, kdy se rozsvítí hvězdy a určitě i ta hvězdička, ke které mluví Billie.

Obráceně. Schválně, jaký z toho bude dojem, kromě toho, že bude jiný.

Dočetla jsem knížku se slečnou na obálce. Knížek se slečnami na obálkách jsou kvanta. Někdy si říkám, že některým tvůrcům některých obálek a těm okolo nich bývá někdy jedno, co je v knížkách napsáno, jen když se na obálce někdo lákavě a třpytivě usmívá (nejen rty, ale klidně i jinou částí těla :) třeba zády).

Dobrý letní čas plný pohodlné pohody...

třeba při čtení. Třeba účtenky s poděkováním za nákup, s pečlivě a úslužně vyjádřenou daní a se jménem milé paní prodávající. O milé společnosti obchodní ani nemluvě. To už je základ pro literární dílo, pro napínavý děj s otevřeným koncem.

To byla neděle. Tichá a klidná, tady. Dočetla jsem knížku, kterou bych chtěla mít svou vlastní a občas ji otevřít a připomenout si a se. Do knihovny ji vrátím zítra, bude se mi po ní asi stýskat. Možná i jí po mně, protože možná taky vnííímala, jak ji ráda čtu. Řekla bych, kdyby se mi někdo ptal, že v knihovně veřejné v regálu volném si moc dlouho nepobyde, že si ji někdo brzy půjčí. Třeba já. Tuhle jste už měla. To nevadí. Děkuju. Děkuju. Nashledanou, dvojhlasně.