Přišlo astronomické jaro do vsi, devatenáctého už dávno není, vadí to komu? Vše, co je k časně jarnímu kvetení uzpůsobeno, už kvete, co není a nekvete, se k tomu chystá. Chystání jsem poněkud zaškubla našemu muškátovi, nechala jsem ho nedopatřením na noc venku. Ne na dnešní, na některou minulou. Lehce šlehl mráz a bylo to. Chudáček... ale on to zvládne, přes překážky mnou kladené. Vyžene další výhonky jinudy. On na to má.
Snazší to mají v mraze třeba netřesky, jsou takoví odolní. Ale ti zas, no víme, jak končí po rozkvětu a odkvětu. Člověk a kytka si nevybere. Netřesky mám ráda, pro tvar hlavně. Jsou to takové lotosy.
Dočítám knížku, pár desítek listů posledních a mám potěšení z toho, že vidím, vnííímám, jak to autorku bavilo, to psaní. Čirá radost. Taky ale elegantně nenápadná zodpovědnost za postavy (které se stejně chovají podle svého, zvláště některé, třeba Claire určitě) a za to, aby to bylo vylíčeno tak, jak to má být. To, ta radost. Bolest. Život. Asi tak.
Nemám ráda knížky s odfláknutými konci. Kolikrát jsem poznala, že to spisovatele bavit přestalo a od jistého okamžiku dopisoval jen tak, aby bylo dopsáno. Anebo sám nevěděl, jak (to) má skončit a předtím nebo potom pokračovat. Což chápu :) Mnohokrát se to dá vydávat za umělecký záměr a závěr. Díla. Života těžko... Závěry, uzávěry a konce a zvonce. Až si to budu tady pak někdy číst, budu snad vědět, jak bych sama pro sebe pokračovala.
Líbí se mi, jak dny plynou. Tak hezky samy od sebe.
To není netřesk :) ale lístečky má taky pěkně poskládané...