Možná je možné

Dívala jsem se dnes jednu chvíli z okna na dozadu mizející míjení a šněrovala jsem si myšlenky, protože se nic jiného v tu chvíli dělat nedalo. Dosvázala jsem si je do úhledného uzlíku a kličky, že jestli budu jednou stařičká paní, chtěla bych být veselá scvrklá babička. Protože co jinak. Třeba budu veselejší pak, když ne kap. Teď.

Později dnes jsem otevřela časopis, vydání dnešní Respektové a uprostřed na straně padesáté prvé jsem ji uviděla. A přečetla si nejdřív půlku a pak druhou půlku rozhovoru. Nemusí to být tak zlé. Fakt že ne, i když to zle během dní života kolikrát vypadá. A ani ta sešlost, seschlost, scvrklost a rezignovanost všech a na vše a koukání se na svět tak akorát z okna novodobého nebo starodobého vejminku a myšlenky jen na běh výživy a bebí být nemusí, může to být i jinak. Potěšilo. Inspirovalo.

Pro ten nejbližší začátek by šlo naordinovat si do života cestování a poznávání po okolí a okolí. Tak třeba vzít kružítko a obkroužit si místo svého domova a vše kladně důkladně obejít a projít. A pak zvětšit poloměr a dál a dál. Jak vypadá kružnice na kouli? 

...

,,,

...

...

po čase: ... no a protože se někdy stane, že některé odkazy časem přestanou odkazovat, doufám ovšem, že tyhle tři fungovat budou, ale i tak sem napíšu, o jaké ženě jsem si to tehdy četla: Teresa Bancewicz