Dnes svitlo slunce, teda aspoň u nás na východním okraji městečka, aspoň na pár krátkých a dokonce i opakovaných chvil. A něco se stalo. Už je tam. Modrá obloha je obzvlášť milá, zvlášť když je k vidění po delším šedém čase. A vůbec jsem dnes měla chuť na modrou. Skoro jsem si koupila světlou modrou svíčku. To by byla moje dnešní třetí modrá věc. Čtvrtá, počítala-li bych i nebe. Ale to ne, na to nemám.

je. Kolem mě. (to abych to nenutila tomu, okolo koho né a né) Viditelně. Slyšitelně. O cititelnosti ani nemluvím. Hmatatelně taky, jelikož kvůli chladu se obaluju měkkými šálami. Jednu jsem si očima trošku prosolila, schválně ji, protože snáz se soli zbaví šála než černý kabát. Nový, ve velikosti... Ne, tak daleko se neunesu, abych sem napsala své konfekční číslo. Je mi velký a přitom je označený velikostí menší, než kterou mám. Ten druhý, se švy obrácenými na líc jsem si nekoupila, protože by víc slušel vyšší osobě. Byl taky pěkný, ale chtělo by to mít k němu kvanta nových doplňků, nebo aspoň jiné botky a kabelku. A tak dále. Takže proto tenhle ne a tamten ano. Tohle je jen jedna z množství dalších příprav, které musí proběhnout, aby se člověk mohl účastnit lou č ení. Toho veřejného. Spolulidského.

Vlastně ani nevím, jak mám napsat, co chci napsat, vím jen, že chci. Přece proto je tu blogísek, abych si kdykoli mohla co-ko-li bušením do klávesnice zpísmenkovatět na monitor a umístit tam někam do hlubinek toho malého přístroje a pak ty části pocitů a myšlenek odklepnout a tím je hodit tak daleko, až je bude moct číst někdo někde. (Ale to si radši nepředstavuju. Ačkoli...) Bude net i na Marsu? A dál? Necenzurovaný?

Díky za to, že je a funguje. A díky těm, co tomu rozumí a díky kterým to jde.

vše nejlepší k vašim jmeninám vám zde přeju, když už jsem tady jako ta zženštělá podoba vašeho jména. Z Assisi. Ještě na to chvilku mám, než bude zítra a bude se přát hodně štěstí někomu jinému. Ale hodně štěstí přeju všem, Lidem všech jmen, i těm Bezejmenným, přiměřenou dávku každému.

To je ideální poddoba podzimního dne, aspoň pro mě. Čekám, až mi dokonale zaschne lak na mých deseti ploškách, abych mohla bezpečně dojít dokoupit dobroty a vyhodit pozůstatky po těch předchozích. Cesta za dobrem mě čeká, nedlážděná.

Tak trošku divá doba, že? Že ne. Každá je taková, že se žene. Když ale třeba vidíte, třeba někoho, do koho byste neřekly, ne neřekli, ale neřekly, že udělá něco nebo požádá o něco, co byste... prostě do něj neřekly, je to zvláštní. Divé. Dojemné. Lidské. Doufám, že se mimozemšťani hned tak neozvou, že si tu ještě dlouho zůstaneme sami. Máme toho i tak dost.

Kdybych... tak bych při psaní svých výlevkovitých pitomůstek na blogísek nezapomněla, že to, co mě přimělo psát si o generacích, byl i text, který mi přistál v modře vykvetlé schránce, a tak a hlavně z úcty k fajn odesílající jsem ho otevřela. Byly to nevím kde vzniklé, dlouhatánské čile přeposílané stížnosti starší generace na mladou. Přečetla jsem tak třetinu, když jsem našla, co jsem v tom hledala, aniž bych předem věděla, že zrovna tohle hledám.

Jedna za druhou jdou. Dneska večer jsem se dívala na televizi. Tohle a tohle mě zaujalo a z té samé postarší generace mě pokaždé zaujme jedna paní, která jezdívá ve stejnou dobu stejným hromadným prostředkem jako já.

Do sluneční sbírky

O pár schodů níž, než je podatelna s paní, které se mi posléze povedlo podat popsaný papír, jsem si řekla, že po živém rozhovoru s ní a po předcházejících telefonických diskusích s jejími ve vyšších patrech situovanými kolegyněmi potřebuju nutně pozvednout náladu.