Frantiska | Modrozelená

Dnes svitlo slunce, teda aspoň u nás na východním okraji městečka, aspoň na pár krátkých a dokonce i opakovaných chvil. A něco se stalo. Už je tam. Modrá obloha je obzvlášť milá, zvlášť když je k vidění po delším šedém čase. A vůbec jsem dnes měla chuť na modrou. Skoro jsem si koupila světlou modrou svíčku. To by byla moje dnešní třetí modrá věc. Čtvrtá, počítala-li bych i nebe. Ale to ne, na to nemám.

Co si sem psávám kurzívou (jako třeba minule), to jsem většinou (většinou, protože někdy chci slovo prostě jen jinak vyslovit) z něčeho opsala, někde odposlechla, odněkud odkoukla. Pakliže je to povědomé povšechně, dá se to i se jménem autora vmžiku najít na netu, takže ho často ani nepíšu a ani odkaz nedávám, protože by mi to přicházelo přespříliš naservírované. Když mluvím, taky neříkám: nyní cituji toho koho: uvozovky dole.

Bude-li pršet, uzpůsobím se. Někdy je to ono ale odposlechnuté jen v místě mého pobývání, někdy jsem u toho byla kromě vyslovitele anebo vyslovitelky jen já. V takovém případě taky nepíšu: toto řekla moje maminka, tetička, kolegyňka a má na to své autorské právo.

To, co jsem si opsala dnes, to je delší, je to od paní Virginie Woolfové o paní Clarisse Dallowayové a zařazuju si to sem, do sluneční sbírky. Je to sice hodně slov a slunce je tam jen jednou, ale to je právě tak, jak to je.

Zmocnil se jí klid, pokoj, spokojenost, jak jehla táhla hladce hedvábí až ke kratičké pauze, nabrala zelené sklady a lehce je upevnila k pásku. Tak se za letního dne sbírají vlny, převáží se a padají; sbírají se a padají; a celý svět jako by říkal "to je vše" se stále větším důrazem, až i to srdce v těle, které leží na slunci na pláži, řekne: to je vše. Neboj se už, říká srdce. Neboj se už, říká srdce a svěří své břímě nějakému moři, které sborem vzdychá za všechny smutky a zase se obnovuje, začíná, sbírá, nechá padat. A tělo samo naslouchá prolétající včelce; lomící se vlně; štěkajícímu psu, štěkajícímu a štěkajícímu daleko odsud.