Dobrý slunečný den. Dnes se moje vypisování kupodivu jmenuje přesně podle toho, o čem budu psát. Radostním se totiž koláčem, který je dost dobrý k tomu, aby potěšil smysly, skoro ty samé stejné, jimiž zkoumal housle ten pán, o němž jsem si tu psala tuhle někdy. Mimochodem, jsem zvědavá, jestli a jestli, tak kdy si napíšu o dalších knížkách, které jsem v nedávnu četla a které mě něčím chytly. (představa: kniha vmžiku v okamžiku nestřeženém vymršťuje své dlouhé tenké prstíčky jezinčí a chytá za uši neoslí svého čtenáře... no nic)

Dobrý den nedělní podzimní, píšu a hlavně ho přeju vám, milí čtoucí, a přeju ho jako Františka, no. Abych zas nefrnkla, když se mi nějakou dobu zdá, že na mnou používané jméno má snad větší právo nějaká jiná; je to tak, jak se mi to už stalo, a přitom to mé tehdejší jméno bylo vážně něžně vymyšlené, bylo inspirované jednou tvořivou, dávno zemřelou a pod obyčejným hranatým balvanem odpočívající ženou (teda asi, nenahlédla jsem tam, jen věřím něčemu, co se mi k věření dává, ano, občas nic jiného nezbývá, Amosi vážený, a i to je hodně), takže teď neuteču, rozhodnuto, i proto, že vím, jak mi to tehdy bylo líto. Jen si znova zdůvodním, proč jsem Františka nebo třeba tichá fran tiška, frnk a tiš a...

Ono ano, je sice moudré nedohadovat se s nemoudrým, jak klasik pravil, s blbcem, protože pak už není přítomen jen jeden blbec, ale dva, jenže člověk při dodržování této zásady před tím pitomínkem vypadá často jak hlupák. A často to vede k poklesu nálady. A musím si ji pak do výšky pracně natahovat. Jak punčocháče podzimní. Nové, šedivé, příjemné, jemné, hřejivé, ale ne moc, takové akorátní. Bych potřebovala, jak se tak dívám ke svému šatníku, teda k šuplíku.

Dobrodružství. Dálka. Dospívání dávno dospělých. K něčemu. Dnes ráno jsem viděla na nebi Orion. Po dlouhé době to bylo. Ty tři hvězdy. Čí jsou? A taky Jitřenku. Asi to byla. Bylo jasno, teď je nejasno. Námořníci řídící se hvězdami. Hvězdy řítící... se někam.

Je teď nějaká zmatená doba, doba plná pnutí, lidi se projevují všelijak. Uff. Někdy je to trošilinku náročné, někdy nadmíru i nad míru. Mimo mírno. Že by to bylo i tím novem, díky kterému jsem ráno viděla tolik hvězd?

Tu knížku jsem zaregistrovala díky názvu složenému ze dvou významem od sebe vzdálených výrazů. (ehm... každou chvíli kulím oči, co jsou mé prsty schopné napsat) Propojování se mi líbí, nezapomínám, že spolu všechno souvisí. A k tomu mi jméno pana autora zaznělo skoro jako šije, což zaladilo s názvem knížky, takže důvod k přečtení jsem měla velmi pádný :)

Věděla jsem, že to nebude od začátku do konce zrovna moc lehká zábavěnka, ale i ta se tam našla. Text je psaný lehce, zajímavě a jak že se to říká? No... jo, čtivě. Hned na první stránce, ve skutečnosti je ovšem až sedmá, se padesátiletý člověk seznamuje vícero svými smysly s houslemi. Já jsem housle taky nikdy v životě v rukou nedržela. Měli jsme sice na hudební výchovu pana učitele houslistu, ale housle ani bezpečně uzavřené ve futrále jsem mu do kabinetu nenosila, nosil-li mu je někdo. Pochybuju. A nepamatuju se. Nepamatuju se na hodně věcí. Na víc věcí si ani pamatovat nemůžu, tak o pár z nich čtu. By se asi mělo. Rozšiřovat si obzory a nedívat jen na svůj práh a na svůj dnešek. Ono fakt není jen tady a teď a já. Možná jsme zhrubli tím, čím jsme se mohli zjemnit. Stalo se absencí lásky... Sykavky. K bližnímu. Nemyslím bližního čtyřnožce, toho je milovat snazší, ten toho mnoho nechce.

Dělám často to, co bych dělat neměla. Měla bych dělat něco jiného. A jinak.

Kdybych v tom byla sama, bylo by to pro lidi a další faunu a flóru lepší, než když je nás takových tolik. Teď si v klídku čtu, čichám k vanilkovému cukru a ke skořici a k nastrouhaným jablkům, peču jedny hraběnčí řezy za druhými, jsou jiné než jiné, a největší současnou radost nebo spíš pocit upokojení (S (mi) tam fakt neschází) mi přinesl horoskop v mém celkem oblíbeném obrázkovém časopisu, jehož autorem, toho horoskopu, je pan Antonín Baudyš. Asi si ten plátek* kupuju i proto, že ty jeho horoskopy nejsou, mimo jiné větší klady, protirybově zaměřené, jak mi některé jiné někdy přijdou.

Dnešní ráno je pro mě jiné, než jaká byla běžná pracovní rána v mnoha minulých měsících. Mám dnes dovolenou. Dřív, než jsem stihla dokořán otevřít oči, uvědomila jsem si, jak moc fajn a osvobozující je být dávno v práci v ony štíhlé ranní minuty, jež obsahují chabou polovinu vteřin oproti minutám ubíhajícím v jinou denní nebo noční dobu.

Zauvažovala jsem si poznovu při této příležitosti, jaké by bylo psát si otevřený skoro vše říkající deníček. Šeřík. Ale co kdyby mi to za čas zamrzelo a zmrzla bych. Pořád si říkám, že je i tak o čem psát, i když to není o tom nejbližším. Ačkoli a ačkoliv. Ano. Bez fotky mého rozpitého kafíčka (nic však proti němu jinde, naopak!) se všichni obejdou. I s obejdou. Zrovna tak jako bez pohledu na pár scvrklých a jinak hendikepovaných jablek. Upeču hraběnčiny řezy. Teda asi. Možná, až k tomu pečení dnes přistoupím, bude to zas jen jednoduchá jablečná buchta, sice dobrá, ale za to i rychlá. Ale ten rozkoší naplněný pocit při strouhání chladného těsta... ještě si to promyslím.

Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.

Četla jsem mužské (to je opak ženského), a tedy informacemi, invencí a inteligencí naplněné periodické tiskoviny. Zhruba celé dvě jsem četla, jednu svou zakoupenou, další číslo následovalo, a jednu jen tak letmo na letní návštěvě. Ten můj výtisk byl Respekt a nad jeho jistou stránkou (vlastně ne nad, ale pod, jelikož v pololeže) jsem se zarazila, něco se mi nezdálo, ale usoudila jsem, že zas nejsem soudná a ani ten text neumím správně pochopit. V dalším čísle byla zveřejněna oprava a upřesnění. Přehodila se jim tam slůvka nabídka a poptávka. Se stane, v takovém množství seriózních slov. To já, ač nejsem... co nejsem a píšu si pitominky, chybuji klidně i ob řádku. Obřad. Ob hřad. Letos jsem nenavštívila žádný hrad, ani tu zříceninu na kopečku našemu městečku nejbližší.

Ráno je tmavší, večer taky. Voda může jen tak padat z oblohy, ačkoli jsem o tom v týdnech, které po minuly, po několikráte zapo chybovala. Chyba ekonomova není chybou, on za nic nemůže, neboť je přece jen ekonom. Čím vyšší, tím víc. Čokoláda je pořád čokoláda, když je to čokoláda, a víc chutná vychlazená. Obaly od čokolád se dají dále využít, obzvlášť ten od patrové bonboniéry. Růžová mi vešla do života. To je tím počasím, není nyní nutno chladit se modrou. Nebude to nadlouho. Jak je dlouhé dlouho?