Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.

Četla jsem mužské (to je opak ženského), a tedy informacemi, invencí a inteligencí naplněné periodické tiskoviny. Zhruba celé dvě jsem četla, jednu svou zakoupenou, další číslo následovalo, a jednu jen tak letmo na letní návštěvě. Ten můj výtisk byl Respekt a nad jeho jistou stránkou (vlastně ne nad, ale pod, jelikož v pololeže) jsem se zarazila, něco se mi nezdálo, ale usoudila jsem, že zas nejsem soudná a ani ten text neumím správně pochopit. V dalším čísle byla zveřejněna oprava a upřesnění. Přehodila se jim tam slůvka nabídka a poptávka. Se stane, v takovém množství seriózních slov. To já, ač nejsem... co nejsem a píšu si pitominky, chybuji klidně i ob řádku. Obřad. Ob hřad. Letos jsem nenavštívila žádný hrad, ani tu zříceninu na kopečku našemu městečku nejbližší.

Ráno je tmavší, večer taky. Voda může jen tak padat z oblohy, ačkoli jsem o tom v týdnech, které po minuly, po několikráte zapo chybovala. Chyba ekonomova není chybou, on za nic nemůže, neboť je přece jen ekonom. Čím vyšší, tím víc. Čokoláda je pořád čokoláda, když je to čokoláda, a víc chutná vychlazená. Obaly od čokolád se dají dále využít, obzvlášť ten od patrové bonboniéry. Růžová mi vešla do života. To je tím počasím, není nyní nutno chladit se modrou. Nebude to nadlouho. Jak je dlouhé dlouho?

Tenhle způsob léta... ale tak ne, snad mám na to najít jiná slova, tak třeba... no tak právě teď nemám. :) Chtěla jsem napsat, jak koukám na lidi z různých oblastí světa, kde je dlouhé horko běžné. Zdají se mi trochu pohodlnější, nespěchají a tak dále a dále... Kdo ví, možná nás tohle počasí postihlo i proto, abych si uvědomila, jaké je to v takovém žhavu žít den za dnem a vidět, co se mi chce a nechce a kdy. Zkouším si projít se v botách toho druhého. A zrovna dnes se mi chtělo chodit bosá a cítit kamínky a písek a trávu, nebo to, co z ní zbývá.

V poslední fázi procesu prohazování slov sítem, sítí nebo síťovkou nebo co to je... do blogísku mívám častěji, než bych chtěla, pocit, že co píšu, už jsem někdy předtím napsala, že používám úplně stejná slova, obraty, písmena... všechno. Případně že už jsem to někde četla, popřípadě že pořád píšu jen o něčem, co jsem někde četla. A navíc mám pocit, že to není pocit.

Byla jsem nedávno blízko toho napsat bojovný text na téma feminismus. Vážně :) Vážně míněný. Předcházelo tomu přečtení jednoho článku na píše. Co se týká některých názorů některých mužů (nebo snad, jak pravil jistý muž, kterého si po čase dovolím bez dovolení zpola citovat: těch, kteří si myslí, že jsou muži), jsou pochopitelné... teda, jsou smutné, jsou k politování, ale dokážu je pochopit. Něco se těm pánům přihodilo, něco zažili, mají nějakou svou bolest, zkušenost, prostě nějak ke svým názorům došli, a tak se vyjadřují podle toho. Co s tím... třeba si k tomu ještě někdy něco napíšu.

Všimla jsem si, že když se na píše vkládá obrázek do článku, že si můžu vybrat, jak ho chci vložit. Může být i obtékán. Objev. A můj nejnovější objev je třešňový jogurt ledabyle promíchaný s kysanou smetanou. Přiměřeně sladké a chladivé. Hodí se, až zase udeří tolik stupňů najednou jako nedávno. 

Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou.

Čtyři sovičky kulí očička a ani jedna ze mě ani jedno nespouští. Vykoukly z časopisu Žena a život, kterým jsem si prázdninově listovala. Psalo se tam o nich jako o vzoru na tapetu na zeď. Zděnou, panelovou nebo možná sádrokartonovou. Nebo tak. Od stavebního materiálu se teď držím dál, ale napadlo mi zkusit si, jak bych se cítila, kdyby na mě zíraly. Jako ze zdi, jako pořád. I uchopila jsem krabičku od svého nebeského budíku a nalepila na ni kus toho sovího obrázku. Můžu se tvářit, že je to praktické schraňovadlo pohlednic. Má totiž rozměr pohlednicím přátelský. Třeba bych se takhle vybavená už mohla začít věnovat postcrossingu? :)

obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?