Čtyři sovičky kulí očička a ani jedna ze mě ani jedno nespouští. Vykoukly z časopisu Žena a život, kterým jsem si prázdninově listovala. Psalo se tam o nich jako o vzoru na tapetu na zeď. Zděnou, panelovou nebo možná sádrokartonovou. Nebo tak. Od stavebního materiálu se teď držím dál, ale napadlo mi zkusit si, jak bych se cítila, kdyby na mě zíraly. Jako ze zdi, jako pořád. I uchopila jsem krabičku od svého nebeského budíku a nalepila na ni kus toho sovího obrázku. Můžu se tvářit, že je to praktické schraňovadlo pohlednic. Má totiž rozměr pohlednicím přátelský. Třeba bych se takhle vybavená už mohla začít věnovat postcrossingu? :)

obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?

A no tak ano, neskřehotají vždy a všichni, jen někteří a některé.

Ptáci skřehotají. Vítr fouká. Kočka přede. Hodiny tikají. Je ticho.

Nic, protože je to takové nic. Na něco, protože police je něco. 

Mám starodávnou, skoro úplně retro polici, která se dala v dobách svého mládí zavírat skleněnými posunovacími dvířky. Odnesl je čas, nevím jak a nevím kam. Zůstala po nich drážka, kterou probíhalo relativně bezpečné sunutí. Je tmavohnědá, umělohmotná a vadila mi na pohled. Na každý. Ale jak jsem pak četla tu knížku, na které mě zaujala i obálka, a to až tak moc, že jsem si tu o tom napsala, tak mi to napadlo.

S tímhle nadpisem si připadám jak v minibikinách (to mi došlo po přečtení včerejšího článku u Lvice), tak moc odhalujícně mi ten nadpis zní :) Do sepisování se (inspirována Rainbow, díky) pouštím z jednoho hlavního důvodu. Jsem totiž zvědavá, zda jsem vůbec schopná napsat jedenáct věcí o knihách v souvislosti se mnou. Vedlejší a důležitější důvod je ten, že je to tak jako tak tak zajímavé téma. Takže tedy nuže:

Dnes je včerejší zítra. Asi. Nejsem si tak úplně jistá.

Tady v těchhle končinách avizované zítra bude zítra. Dnes je. Dnes jsem v průběhu telefonování s maminkou mou dospěla k tomu, že jsme kamarádky. Ne ani tak my dvě (ale tak někdy i ano), ale my, ženy našeho rodu. Škoda, toto téma by bylo mnohonásobně čtivější, kdybych to mohla doložit doslovným dokladem z našeho rozhovoru. Možná můžu, ale nechci. Geny jsou geny a zelené lupení je zelené, dokud nezežloutne. Nebo ho koza nespase. O kozím mléku taky zítra. Taky jen trochu.

Sice je dnes šedomodrá obloha, šedé je víc než modré, ale modrá se taky najde. Jsem pro skoro každou drobnůstku roztomilůstku, takže se ke mně přikulily dvě malé modré krabičky s obrázky. A když už existuje ten net, podívala jsem se na ty obrázky, co je to vlastně zač. A pak na to, kdo je stvořil, stvořila. Nevím, proč jsem si nejdřív myslela, že to je on a ne ona.