Někdy to tak je. To někdy je to tak je ve dvou celkem dost známých písničkách. Ani o nich nebudu zmiňovat se. Nebylo by to bezbolestné. A proč přidělávat bolesti si. No a když odhlédnu od písniček k běžnému životu, tak někdy je to tak v životě nejspíš ve dvou dnech ze dvou. O nocích ani nemluvím. Natož o rocích.

sedící na špici, teda na rohu střechy protějšího paneláku, teda ona to není slepice, je to kavka skřehotavá, ale nedávno jsem s tím, že kavky jsou takový slepice, souhlasila, mám s nimi zkušenost, totiž, takže je to jako bych tu slepici opravdu sledovala. Akorát že opravdová slepice by na střechu x patrového domu na rozdíl od kavky nevylétla. Musel by ji tam někdo vynést. Já bych tam taky nevylétla, ale kdo by mi tam nosil. Jednou jsem se na střeše paneláku ocitla. Pracovně. S koštětem. Létat ani slétnout jsem na něm neuměla, a tak se mi tam nelíbilo. Bylo odtamtud daleko k zemi porostlé travou a k tvrdým chodníkům a k tvrdým či změkčilým či čilým chodcům.

Dvě knížky jsou a v obou je muž, v každé jeden, a oba ti muži mají svůj příběh, každý svůj, a oba mají jen jednu nohu, každý svou. O jedné knížce z těch dvou je zmínka už pomalu na každém rohu, kroku, stránce. Dnes jsem se neovládla a podívala jsem se na fotky z filmu podle té knížky. No... jo, no ale když já jsem si to tak nepředstavovala.... Fakt ne. Stejně, nejlepší filmy podle knih jsou ty, které si v duchu točím sama pro sebe a sama podle sebe hned při čtení. Ten muž z té knížky, sice hodně mladý, ale už muž, ten je ve filmu, který se mi odvíjel před očima při čtení, takový křehčí a ona, ta slečna, zase silnější... no nic. Radši se nebudu moc hluboce zamýšlet nad tím, co to říká o mně.

Není to dávno, je to nedávno, co jsem si dala volno od jedné zřejmě nebohulibé (ačkoli záleží na tom, jak si toho boha a jeho libosti představuju a kdo si je jak představuje), ale zajímavé činnosti, tak se věnuji jiné. Pasivnější, asi ale přijatelnější.

Včera večer jsem se dívala na televizi... ano, ano... :) na vyhlašování varských vítězů, a tak jsem viděla ukázku z filmu, ve kterém je slečna, dívka, a ta má u sebe panenku. Když jsem si tady včera k polednímu psala o dvou panenkách, napadlo mi, kde je asi ta třetí do třetice. Scházela mi. A už je tu. Je vidět i tady. Tohle, co jsem slyšela a co jsem si přečetla, je vlastně jediné to, co o tom filmu vím. Nerada vím o něčem moc předtím, než sama vidím nebo čtu.

Fajn, dostanu se teď k tomu, co jsem si slíbila, protože kdyby ne teď, tak bych se k tomu nemusela dostat už vůbec. No ale... ještě o chvilku to odložím, piju právě instantní kávu z červeného hrnečku, který k ní patří, a nevím, čím to je, ale zas mi z něj tahle temná tekutina chutná víc než z jiného hrnku. Už jsem o tom úkazu s jednou svou spřízněnou duší mluvila a tohle jsou možné příčiny té lepší chuti, k nimž jsme došly (teda ty, které jsou zveřejnitelné a které si pamatuju):

Dnes mám spoustu práce, času tak akorát.

Nemusí každý všechno. Číst, dělat, vidět... chtít. Ani část z toho všechna.

Je ráno, další den... obyčejný, obyčejnost jedna za druhou... A pak mi napadlo, že emoce se nemusí dostat ven jen slzami, ale třeba písmenky. Písmenka jsou kromě spousty jiného, čím vším jsou, taky slzami. Krása. Jedna slza za druhou skáče na monitor podle toho, jak jim posílám povel. Z hlavy, ne, ze srdce do hlavy a z hlavy do prstů a z prstů na klávesnici a z klávesnice na monitor a pak na síťku pavoučí. Pavoučice.

Včera večer jsem stála u zábradlí, v pravé ruce půlku tatranky, levou jsem se přitáhla k šedavému kovu, nad hlavou hvězdy, prodíraly se právě tím obrovským množstvím mizejícího denního světla a pomalu se rozezařovaly...