Je všední den, pár hodin před rozedněním. Zastávka autobusová, pod stříškou na lavici sedí zastavený člověk, neboť nemá svou postel ve své ložnici ve svém domě. Zastavil se, posadil se, usnul si tady. Sní krásný sen. Možná. Okolo něj leží a stojí pěkných pár plných igelitek. Krabice ani jiná nádoba žádná. Člověk ten spí tvrdě s hlavou skloněnou v kapuci schovanou, kolem je ticho, sucho, chladno, temno. Na jednom z jeho igelitových zavazadel je obrázek kočky, vlastně velmi mladého mourovatého kamarádského kotěte v nadživotní velikosti. Roztomile vesele se dívá na svět svýma velikýma bystrýma očima. Byla by to docela pěkná fotka, kdyby tenhle výjev někdo vystřihl. Jen tak, bez rušivého okolí. Okolo chodí lidi ve velikosti životní až podživotní, toho člověka to neruší. Čas od času kolem projede auto, osobní, nákladní, pekaři, lahůdkáři, anebo autobus, s nákladem i bez. Teď se právě blíží úhledné světlé vozidlo. Přibržďuje, zastavuje. Dva mladí uniformovaní muži se z něj chvíli na toho člověka dívají. Se zájmem. Profesionálním? Řekla bych, že i s prostě lidským. Vážně. Možná i na to kotě se dívají. Možná na celek i na souvislosti. Po chvilce odjíždějí a svět se točí dál svým stálým tempem.

Co myslím si? Otázka na duši. Asi. Došinula jsem se k ní tak, že jsem si zapřála zapsat sem takové povídání, na které je jediná možná, možná nadšená, tak nějak automatická či automaticky předpokládaná odpověď: "Óóóó... jaká Ty jsi úžasná!" Chi. No ano, ano. Mohla bych napsat, co jsem zvládla (ono se denně něco najde, když se trochu chce), přestože to z počátku i v průběhu vypadalo všelijak (jak si každá, snad i víc než každý, umí uvědomit, že to tak bývá) a přes všechny peripetie jsem se dostala k výsledku čarovnému, okouzlujícímu a dechberoucímu (jo, vím, vím, něco jsem si slíbila) a... Myslím, že nemusím popisovat dál, že si to lze představit a před sebe tu představu postavit. Jen se v tom teď už i já sama nějak ztrácím. Ale to nic. Nit a cit.

Na to, že na první pohled vypadá leccos jinak, než jak je to doopravdy. Leckdo taky.

Víc nešlo. A v noci se mi zdály sny. Nemyslím, že kvůli kávě, ale protože v jednom snu byla černá tma, tak i možná. Byl takový akční a poučný a inspirativní, ten sen. V tom druhém, který se mi zdál první z těch dvou, které si pamatuju, byly schody plné květin. Asi že jsem si večer dopisovala o květinách. A o vůních. A o jídle, trošku.

A taky čokoláda s čili/chilli (a brusinkové frisco :) a káva. To by bylo, aby to nepomohlo. Magnesia z modré láhve. Žlutý petrklíč ze žlutého květináče. Kouká. Z aktuálního listu kalendáře bledule, ta bohužel už moc nekouká. Bledulko.

Krabice téměř plná a někde mezi tím vším, co v ní je, je něco, co mě zajímá nejvíc. Ale nevím, jestli mě to má zajímat, anebo snad radši ne.

Ono mě to vlastně těší, si psát. Už protože a i když si nepíšu sem, píšu si v duchu. V tom duchu toho už mám napsáno... a v tomto duchu budu pokračovat.

Ospalost mi překrucuje vzpomínky a zkroucené přemítání o srdečním ledu tání zapadne do hlubokého bláta, odkud ho nebudu hrabat. Bát se mám... Sebe. Vědomě i nevědomě. V domě tichém nehlučném neslyšně šine se kočka. Den co den. Mhouří očička a ručičku holčička natáhla, aby dosáhla na kočičí kožíšek příjemně mourovatý i bez mouru. Na rouru okapní vlezl pavouček. Měl by spát až do jara na paloučku snovém, ale nechce se bát zlých snů o zobácích jak žabáci.

Ať se to leskne. Dlouho jsem se nedívala do hnědých očí. Žádných. Tak schválně. Zaleskne se v nich sluníčko.

Nechci upoutat, ani nalákat, ani nic podobného, to, co je dál v článku, se netýká ničeho, co píšu teď, tohle píšu jen tak a proto. Dnes jsem se dívala na pár fotek skoro právě narozených miminek, některá se fotila s maminkami, některá sama. Některá se usmívají a některá ne, v naprosté většině spinkají nebo to alespoň předstírají. Na těch fotkách. Může miminko něco předstírat? Pochybuju. No, to už stačí, ne? Takovýhle ten, perex. Je-li to ovšem perex, protože neuvádí, nenaznačuje. Ani v nejmenším. Ani v o něco větším. Ani ň.