Krabice mlčenlivá

Krabice téměř plná a někde mezi tím vším, co v ní je, je něco, co mě zajímá nejvíc. Ale nevím, jestli mě to má zajímat, anebo snad radši ne.

Ale tak jako tak mě to zajímá, i přes všechna proti. Mohla bych se do ní podívat.

Podívala jsem se, jenže není čas najít to, co v ní hledám. Bojím se, že bych to našla a bojím se, že by někdo našel mě při tom hledání. Slídilka. Bojím se, že i kdybych to našla, tak bych s tím stejně neuměla naložit tak, aby to přineslo nějaký hmatatelný a uspokojivý výsledek. Pro mě a následně nebo ledově nejen pro mě.

Ale zas tak moc se nebojím, strach je jiný pocit. Tohle je váhání nad využitím nebo nevyužitím té možnosti. Nechat to být... Jenže co všechno jsem už v životě nechala být a pak mi to mrzelo. Anebo nemrzelo. A taky co všechno jsem být nenechala a ono to pak nenechalo mě. V klidu, v nudě a v pohodě. V letargii. ii. Podruhé už taková nebudu. Anebo budu.

A jinak. Jinak jsem si četla, dokud jsem měla na čtení chuť. Já ji zas mít budu, je to jisté, protože i když ji nemám, tak i tak čtu takové krátkosti, třeba noviny, nikoli novinky, básničky, texty písniček, vzkazy... To poslední delší, co jsem četla, bylo vlastně taky jen krátké, povídkové. Zasekla jsem se ještě před tím větším zaseknutím, a to protože jsem si přečetla povídku, která se mi moc líbila, jelikož byla taková laskavá, jemná a slunečná. Ono i v noci svítí slunce, to jako fakt. No, a pak jsem se bála, že ty další texty ucelené v té knížce už nemůžou být takové, svým vlastním způsobem líbezné. Krásné slovo. Krásného pomálu. Krásné sny :) Třeba... Téma na příště, jo? Si říkám pro sebe. Ono bude příště. Jednou, dvakrát, těch příšť bude houšť...