Frantiska | Ale no tak

Ono mě to vlastně těší, si psát. Už protože a i když si nepíšu sem, píšu si v duchu. V tom duchu toho už mám napsáno... a v tomto duchu budu pokračovat.

Vida, teď jsem poprvé v životě viděla video k písničce takové venkovské, jezdí tam moc pěkné vozítko a řídí ho moc pěkný hoch. Měla bych se vrátit k té němčině. Či ne? Asi jo. Teda tak jako já si opakuju předložky se třetím, čtvrtým i s oběma těma pády cuzámn. Vyjmenovat je umím v pořadí, do kterého jsem si je uspořádala, hladce, ale třeba v množném čísle už a ještě skloňovat neumím. A co že to je to tam v tom jazyce toho dlouhověkého básníka s tím minulým časem? :) Cosi.

Minulý čas... co já všechno v tom minulém čase prošvihla a proč a jak. Jak hloupá. Jako kdybych si myslela, že je pořád jen současno a budoucno, které se do minula nikdy nepřehoupne.

Njn. Jnj. Tak jsem si tuhle pustila své natvrdlé rádio, jako že tam bude něco povznášejícího a mou náladu do jinam zavádějícího a ono tam hned jak naservírované na stříbrném tácu černou ouzkou stuží zdobeném toto (Neschází tu sloveso? Někdy je o slovesa nouze.) bylo: Poslední soud, Mo/...

A stále ráda poslouchám, co z toho rádia zní, už protože tam občas zazní, že prý abych nezůstávala smutná a užila to ve zdraví. To. To teda. Tak jo, dokud to půjde, tak půjdu dál. Chystám se, že půjdu do jedné bílo-zelené kavárny a tam si sednu k jednomu jistému stolku, ze své nové krásné nekožené kabelky vytáhnu sešit se sudoku, fialovou propisku, svůj přeúžasný mobil plný sladkých zpráv, abych ho měla při ruce, protože co kdyby... a k černé kávě a čokoládově čokoládovému příkusku si budu luštit. Tak dlouho, dokud... jo, až tak dlouho.