Vločka

Ospalost mi překrucuje vzpomínky a zkroucené přemítání o srdečním ledu tání zapadne do hlubokého bláta, odkud ho nebudu hrabat. Bát se mám... Sebe. Vědomě i nevědomě. V domě tichém nehlučném neslyšně šine se kočka. Den co den. Mhouří očička a ručičku holčička natáhla, aby dosáhla na kočičí kožíšek příjemně mourovatý i bez mouru. Na rouru okapní vlezl pavouček. Měl by spát až do jara na paloučku snovém, ale nechce se bát zlých snů o zobácích jak žabáci.

Kočička se zastavuje a nechává se pohladit po zádech. Na bříšku je nejjemnější, to si nechává pro sebe. Bez sebe. Bez dechu. Beze spěchu. Bezé jsem nikdy neprovedla. Asi by mi sedlo. Vím já. Jíva a přislazené jahodové pití. Ani na to nechytí. M. Chyť a pusť. Letět nechám. Mouchám. Viděla jsem na jednom blogísku pěknou mouchu okatou. Jak se daří mouchám přezimujícím ve škvírách okenních rámů. Nijak.

Nedávno nedlouho jsem četla na titulní straně časopisu jednoho cosi o tom, zda slavní blogeři mají světu co říci. Kdyby hovořil jen ten, kdo má co říct, mlčela bych. Víc než mlčívám. Mnohem. Pak bych se nemusela stydět, co jsem si kam napsala a kde vyřkla. Vykřikla. Do tmy, světla a ticha. Ticho spící a ticho bdící. A tma vonící. JahodaMiLesními. Mile snícími. V mraze. Vlastně jsem si chtěla psát o sněhových vločkách. Tak příště... Poslední slovo by mělo být nejhezčí. Nepřišla jsem na něj... ani teď ani před chvílí, ale myslím si ho a tak ráda bych ho předala dál. Až tam, kde by ho někdo slyšet chtěl...