Čtyři sovičky kulí očička a ani jedna ze mě ani jedno nespouští. Vykoukly z časopisu Žena a život, kterým jsem si prázdninově listovala. Psalo se tam o nich jako o vzoru na tapetu na zeď. Zděnou, panelovou nebo možná sádrokartonovou. Nebo tak. Od stavebního materiálu se teď držím dál, ale napadlo mi zkusit si, jak bych se cítila, kdyby na mě zíraly. Jako ze zdi, jako pořád. I uchopila jsem krabičku od svého nebeského budíku a nalepila na ni kus toho sovího obrázku. Můžu se tvářit, že je to praktické schraňovadlo pohlednic. Má totiž rozměr pohlednicím přátelský. Třeba bych se takhle vybavená už mohla začít věnovat postcrossingu? :)
Nic, protože je to takové nic. Na něco, protože police je něco.
Mám starodávnou, skoro úplně retro polici, která se dala v dobách svého mládí zavírat skleněnými posunovacími dvířky. Odnesl je čas, nevím jak a nevím kam. Zůstala po nich drážka, kterou probíhalo relativně bezpečné sunutí. Je tmavohnědá, umělohmotná a vadila mi na pohled. Na každý. Ale jak jsem pak četla tu knížku, na které mě zaujala i obálka, a to až tak moc, že jsem si tu o /... tak mi to napadlo.
Tady v těchhle končinách avizované zítra bude zítra. Dnes je. Dnes jsem v průběhu telefonování s maminkou mou dospěla k tomu, že jsme kamarádky. Ne ani tak my dvě (ale tak někdy i ano), ale my, ženy našeho rodu. Škoda, toto téma by bylo mnohonásobně čtivější, kdybych to mohla doložit doslovným dokladem z našeho rozhovoru. Možná můžu, ale nechci. Geny jsou geny a zelené lupení je zelené, dokud nezežloutne. Nebo ho koza nespase. O kozím mléku taky zítra. Taky jen trochu.
naděje, prý. Spí. Spánkem zesným. Teď jsem se lekla kočky, jak skočila oknem dovnitř. Asi to provedla, abych nenapsala, co mi zrovna napadlo. Dobře tedy.
Někdy není čas. Na něco, na nic. Kdekterý (tukterá) si to myslí. Ovšem jak praví kdekdo moudrý, dá se denně najít pár minut na... zacvičení si, správné dýchání si, posílení tamtěch svalů, třeba těch v očním okolí, pár minut prý stačí i na procházku v okolí, v zeleném nejlépe. Když ne v přírodně listově fotosyntézovém, tak aspoň v zeleném tričku nebo botkách.
... tak to bude asi nejlepší. Vymýšlela jsem si to pojmenování celých pár (celých) vteřin. Intenzivně zato, zlato. Jako první mě napadla, ale nezaútočila na mě, "maláradosttakyradost", což už je ovšem existující titulek nad povídáním o jednom filmu, jak vidím. Film jsem neviděla, zatímžel, dost možná napořádžel. Takže to prostě bude radost jako taková, "prostě radost". Prostě radostí je i tu na netu dost, bude o jednu víc. Nakonec, i protože to může být i na začátku i uprostřed i na a i v neurčitém místě či čase uvnitř a i na konci, konec konců, někdy někde nejen malá, ale i velká, a to dokonce velká dost, radost (bez potřeby přesného poměření jakýmsi měřidlem velikosti radosti), anebo aspoň tříčtvrteční radost. (Chichi... čte to opravdu někdo?) Dnes je středa, už rozběhnutá, zítra čtvrtek, to jsou vlastně skoro už tři čtvrtky čtvrtku.
