Dobrý bílý den :)

Je krásně, ale někomu je zima. Snídali jsme. Někdo ne. Jak si tak zvolna čtu ty nashromážděné knížky, je toho na můj vnitřek lebky docela dost, zvlášť v souvislosti se současnem, s tím, které mi přibližují vyprávěnky těch, kteří sami zažili a viděli, a s tím, co si čtu na netu a vidím na obrazovkách, a s tím mým taky. Šťastnou cestu putujícím.

Překrásně obyčejný dobrý den, celý od rána. Nic jsem nedělala, teda skoro. Skoro jen to, co jsem musela. A chtěla. A jinak nic. Jen šedá a světýlková tišina. Sudoku a křížovka a knížky se na mě smějou, že právě ony jsou vrcholy mé dnešní činnosti. Asi bych si měla zapisovat a třeba i fotit, co všechno jindy dělám, protože mívám komplexy, že je toho smutně málo. Možná, kdybych si to vypsala, vyfotila a upravila, jako málo by to aspoň nevypadalo. Mám vlastně od minulého týdne rozepsaný takový mírně navztekaný text. Až tím, co píšu teď, jsem si uvědomila, že jsem si něco takového už přece nedávno psala. Ale teď ne, teď to nechám být, protože mám zas kočku na klíně. Ta dobře ví, kdy být aktivní a kdy ne.

Co mě tak napadá... já netvrdím, že co moje slovo, to pravda třeskutě pravdoucí. Od toho jsou jiní. Prostě mě to tak napadá. Když se zlé v nás i vně nás, jak v nás v každém, tak v našem lidském stádečku, bojí o svou existenci, tak kolem sebe mlátí, předvádí svou sílu a možnosti. Neomezené? Ale ne. Ale snaží se dávat za vyučenou. Kdo tohle dělá, malý nebo velký, dílek nebo celek, ubíjí sám sebe a nechystá si tím pro sebe nic dobrého. Asi ani nechce. Nebo by v skrytém koutku své duše i chtěl, ale nejde mu to... To je popsáno v kdekteré pohádce. V pohádkách je moudro. Jenže i tak bolest bolí a bolí toho, na koho rány dopadají. 

Vzpomínám si, že vím, že v nikom, ani v tom nejzlejším, není jen a pouze to zlé. Dobré jadýrko máme každý. Jenže jak hluboko. Potkávám občas maminky rozezlené na svoje děti. Když i ony, které mají své děti rády tak, jako nikdo na světě, pod vlivem kdovíčeho všeho druhým pochopitelného i nepochopitelného někdy vletí do zlosti a obrátí ji proti bližnímu, tak co potom ti ostatní.

Dobrý večer, ve skutečnosti asi teprve odpoledne. :)

Přišla jsem domů, dala do vázy kytku a po nějaké době chození sem a tam s tím a pak s tamtím předmětem jsem si sedla a koukala na ni. Je pěkná, zelená, bílá a červená. Najednou proti mně směrem od ní vyletěla muška. Nebyla to octomilka ani jiná podobná relativně neškodná, i když otravná hmyzička, tahle byla bílá, droboulinká, skoro něžně roztomilá škůdkyně známá rostlinná. Vyslovila jsem nahlas lehce nasprostlé slůvko, chytla tu kytku a strčila ji pod sprchu, protože se mi nechtělo ji hned vyhodit. Pečlivě jsem ji osprchovala, tolik, kolik to šlo, aby to přežila. Jestli teda utržená kytka vůbec ještě žije. No ale když zvadne, je mezi tím, jak vypadala před zvadnutím a jak vypadá po, docela rozdíl, tak asi ještě trochu žije.

Abych nezapomněla, měla bych napsat něco o svých dvou známých. Jednu znám od prvního dne první třídy. Dost času jsme spolu proseděly v jedné lavici. Prosmály jsme se hodně hodinami fyziky a chemie a matematiky, protože ony ty znaky, tvary, číslice a názvy, které se v těchhle oborech používají, jsou tak směšné, anebo takové připadají dospívajícím dívkám zaměřeným spíše na jiné zajímavosti světa. Například na motýlí křídla a jejich mávání, třepotání a chvění, na směr růstu lidských vlasů, šikmé břišní svaly, rychlost vysychání řasenek, barvy zmrzliny a... no a ještě... To jsem si teď ale příjemně zavzpomínala, měla bych se tomu občas vážně věnovat. Na co my jsme to tenkrát myslely... Některé skutečnosti a ani sny by neměly být zapomenuty. :)

Bylo nebylo... nikoho neubylo, pokud vím, a hlavně, ani to nikoho nezabilo. Myslím v té pohádce s neuvěřitelným začátkem, napínavým, doslova a do háčku nad písmenkem dech beroucím dějem a sakra super šťastným koncem, v té, na kterou právě myslím. Nezabilo, posílilo. Asi. Líná huba holý neštěstí, ale mluviti stříbro, mlčeti zlato. Všeho moc škodí, avšak nezabolí jazyk od dobrého slova. Jenže na hlavách jsou taky uši a oči. Tak pardon, kladu pod prázdnou sklenici hlubokou omluvu. Málo platné. Teď je času málo, dřív ho bylo moře. Záleží na co, na něco ano a na něco ani náhodou. Tak nebo tak, obojí je pravda.

Jak jsem si skoro smazala blogísek. Tak by se jmenovalo vypisování se dnešní moje, kdybych si protentokrát neoblíbila čísla. Včera v noci, vlastně už po přehoupnutí do dneška, jsem se rozhodla, že nemůžu nechat schod mezi obrázkem a písmenky a že písmenka a čtvereček obrázku musí být všude stejně. I jala jsem se to rovnat tu i tam a přitom se propadla do mikrospánku, asi. Výsledkem je poznání: i takto se dá pohnout statistikami, vnějšími i vnitřními.

Dobrý den. Měla bych si sem někam zaznamenat, kdy přesně jsem si dala do úvodu tu větu o tom, že když se rozesmutním, tak co s tím udělám. When I get sad, I stop being sad and be awesome instead. Tak to na tom tričku je. Někdy záleží na vteřině. Někdo to ví velmi dobře. Bylo to před prvním listopadem. Rozhodně to bylo před mým místním prvním listopadovým povídáním. To je sice udání času velmi nepřesné, ale takhle to stačí. Nebudu to tam nahoře mít napořád, ten nápis, asi tak do té chvíle, než přestanu být sad (a stanu se zahradou) nebo než začnu být awesome (chichi), ale zrovna nyní se mi to hodí velice. Někdy si prostě ustelu, než si lehnu. Ještě si sem přiložím odkaz na stránky, ke kterým jsem se díky té větě dostala. Tady. Ono je to tam trochu jinak, všimla jsem se, jen ještě nedočetla :) Ale místo výskytu je stejné, jak v současnu poznamenávám tady kousek dál nalevo, Jak jsem potkal vaši matku. Jak jsem potkala tričko s tou větou, to by bylo taky sdělitelné, ale je to vlastně celkem obyčejný příběh.

Dobrý den, mlhavý mrazivý milý. To, co píšu teď, to jsem chtěla psát včera, ale lautr vůbec ani trošku se mi nechtělo. Chtěla a nechtělo :) Někdy to tak je, že se musí chvilku počkat, až se něco zahojí, protože strhávat si stroupek předčasně a pokoušet se přitom tvářit, že o nic nejde, že je to jen nepatrné bezvýznamné škrábnutí, tím se dojde akorát tak k tomu, že je to pak horší, než to bylo, všimne si toho kdekdo a hlavně, to bebíčko se musí hojit znova a trvá to delší dobu. Hnojit. Nekvetou nám ibišky, ale nedostatkem hnojiva to asi nebude.

Prvního listopadu. Tři jedničky. Říjnový list v kalendáři jsem obrátila do nenávratna obratem. Nemohla jsem se té otočky dočkat, protože mě už dlouho nebavil. I on se cítil být omšelý okoukáním. Teď se dívám na list listopadový, zlatý javorový, jeden z dokonalých tvarů světa. K dnešku už listů opadalo mnoho a mnoho jich na větvích ještě je. Bezpočet. Bezčasí. Divná slova. Padají postupně, řídí se asi svým vlastním časem.