1 1 1

Prvního listopadu. Tři jedničky. Říjnový list v kalendáři jsem obrátila do nenávratna obratem. Nemohla jsem se té otočky dočkat, protože mě už dlouho nebavil. I on se cítil být omšelý okoukáním. Teď se dívám na list listopadový, zlatý javorový, jeden z dokonalých tvarů světa. K dnešku už listů opadalo mnoho a mnoho jich na větvích ještě je. Bezpočet. Bezčasí. Divná slova. Padají postupně, řídí se asi svým vlastním časem.

Přelamování času z října do listopadu. Přítomnost tady a minulost ve vzpomínání, taky tady někde, někdy. Útlé dětské prsty se dotýkají droboučkých úlomků vosku z rozebíraných papírových chryzantém. Některé obloučky lístků jsou voskem pěkně pevně spojené k sobě, musí se oddělovat pomalu a opatrně, aby zůstaly kudrnatě bohaté. Pak se jednotlivci přeloží na poloviny. Na stole stojí krabička starých narezlých špendlíků, leží nový bílý krepový papír a dřímají mnohokrát probodávané polystyrénové základy věnečků. Přítomny jsou nůžky a ostrý nůž a taky pichlavé jehličí na větvičkách, trochu buxusu a i túje tu je. Na podlaze se povalují hromady tmavozelených vůní z chvojí a smůly, pomalu a vlnivě stoupají až ke stropu. V koutě jsou nízké květináče naplněné zemí a zelený mech. Statice s láskou a s uspokojením usušená čeká, až na ni dojde. Došlo se už do sklepa pro rodinnou sbírku umělohmotných kal, které po pečlivém umytí chladí vzduch svou bílou barvou. Navrch, na už nazdobené věnečky (sundané po chvilce nošení na hlavách v představách: právě teď jsme víly) je třeba ještě přišpendlit stužky vzpomínáme a drobné umělé konvalinky. Tetě, ta je měla ráda. Živé. A druhé tetě něco veselejšího.

Pro každého něco, pro některé něco dohromady. Jak tady, tak tam. Společné výpravy hřbitovní a těšení se na potkávání pozůstalých a potomků pozůstalých a pořád stejné rozhovory. Není možné zapomenout na sirky a svíčky, aby se třepotavé plamínky mohly darovat těm, kterým se toho mnoho hmotného už dát nedá. Plamínky potřebují ochránit před bočním větrem, vane-li. Pohledy na malé portréty přilepené na žule. Čtení dat příchodů a odchodů na svět a ze světa. Světlo. Spěte sladce. Nikdy nezapomeneme. Holubičky a andílci. Podzimní vůně a barvy. Povzdechy. Setkávání. To jsem ráda, že jsme se potkali, ty děti rostou, my stárneme, jj, utíká to, a co ten a co ta, no hlavně to zdraví, pozdravujte, tak spánembohem napřesrok, dálipámbu.

Loni v listopadu jsem četla knížku, kterou napsal učitel. Psal o sobě a své rodině a o svých studentech a o tom, jak je literaturu, kterou učil, ani moc neučil, spíš je s ní seznamoval, chtěl, aby četli a přemýšleli, a nejen o tom, co četli, ale hlavně o tom, co je pro ně v životě důležité. Měl je rád. Měl vážnou nemoc. Bojoval. Když jsem jeho knihu začala číst, žil. Ještě jsem ji neměla dočtenou a už jsem věděla, že zemřel.

Asi od loňského jara, přibližně jednou za měsíc jsem si ráda čítávala na blogu jedné ženy. Měla vážnou nemoc. Bojovala. Nevzdávala se, nebyla tady jen sama pro sebe. Žila a žila do nedávna... ale mně se to vůbec nechce psát.

Uvědomujeme si, že ať jsme zdraví nebo nemocní nebo relativně zdraví nebo zatím zdraví, anebo zdraví i odejdeme, tak všechny tyhle naše blogísky budou jednou opuštěné? A máme si to vůbec uvědomovat?

Je to jen klam, nebo je to tak, že moc brzy, předčasně, odcházejí ti lepší z nás, ti kteří by tu měli být dlouho. Neměly by je trápit nemoci. Kdyby byli zdraví, uměli by svůj čas využít ještě líp, než jak to dokážou i s nemocí. Ale měla bych chtít, aby tu byli dál, i kdyby to pro ně měla být velká bolest, únava a trápení?

Tohle je taková nijaká fotka, koukala jsem na ni shora, zdola, říkala jsem si, jestli je tam na ní vůbec něco vidět, nebo jestli je to celé jen nic, a pak jsem si uvědomila, že takhle nějak si vlastně představuju vchod do toho místa, kam se chodí po smrti.