1 1 1 1

Co mě tak napadá... já netvrdím, že co moje slovo, to pravda třeskutě pravdoucí. Od toho jsou jiní. Prostě mě to tak napadá. Když se zlé v nás i vně nás, jak v nás v každém, tak v našem lidském stádečku, bojí o svou existenci, tak kolem sebe mlátí, předvádí svou sílu a možnosti. Neomezené? Ale ne. Ale snaží se dávat za vyučenou. Kdo tohle dělá, malý nebo velký, dílek nebo celek, ubíjí sám sebe a nechystá si tím pro sebe nic dobrého. Asi ani nechce. Nebo by v skrytém koutku své duše i chtěl, ale nejde mu to... To je popsáno v kdekteré pohádce. V pohádkách je moudro. Jenže i tak bolest bolí a bolí toho, na koho rány dopadají. 

Vzpomínám si, že vím, že v nikom, ani v tom nejzlejším, není jen a pouze to zlé. Dobré jadýrko máme každý. Jenže jak hluboko. Potkávám občas maminky rozezlené na svoje děti. Když i ony, které mají své děti rády tak, jako nikdo na světě, pod vlivem kdovíčeho všeho druhým pochopitelného i nepochopitelného někdy vletí do zlosti a obrátí ji proti bližnímu, tak co potom ti ostatní.

Dneska jsem si byla koupit v trafice nějaká písmenka na papíře, protože papír je papír (a obtisky obtisky). Zatím, co jsem okouněla okolo regálů, vešli dva pánové, kteří neuměli česky. I podle toho, jak vypadali, bylo pravděpodobné, že čeština ani jiná evropština není jejich rodným jazykem. Šli si koupit cigarety a před svým nákupem dali galantně přednost paní, která vešla do obchůdku za nimi. Myslím, že dobře pochopili, že jim říká, že ona přece přišla až po nich. Česky jim poděkovala a všichni, každý svou řečí, přesně tou, která je nám všem lidem společná, se na sebe usmívali a rozuměli si. Taky jsem z toho měla dobrý pocit. Vyšla jsem ven a po pár krocích jsem si všimla malého chlapečka, na kterém je na první pohled vidět, že pochází z asijské rodiny, jak s velkým zaujetím a radostí šlape do každé louže, kterou vidí. Musela jsem se na něj usmát, protože radost je přenosná. Podíval se na mě, zasmál se a řekl mi: AHOJ!

Nic zvláštního, jasně, ale myslím, ne, jsem si jistá, že za tohle to stojí a tohle stojí za to. Jsme lidi, všichni. Teď jen co dál, kdo co můžeme a co zmůžeme.

(zhruba tohle jsem si napsala nejdřív v duchu, začala jsem ve chvíli, kdy jsem uslyšela to rozesmáté AHOJ, jen jsem to nenapsala ve skutečnosti, protože jsem neměla chvíli psací, a taky jsem si musela něco přečíst, něco, co mě chytlo u srdce, a taky se teď dívám na Černého tulipána a na kočku stočenou do klubíčka. A to je všechno důležitější a hezčí než to, co si tu pííííšššu. Jo, a pradědeček se jmenoval Porthos. ;)