Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.

Četla jsem mužské (to je opak ženského), a tedy informacemi, invencí a inteligencí naplněné periodické tiskoviny. Zhruba celé dvě jsem četla, jednu svou zakoupenou, další číslo následovalo, a jednu jen tak letmo na letní návštěvě. Ten můj výtisk byl Respekt a nad jeho jistou stránkou (vlastně ne nad, ale pod, jelikož v pololeže) jsem se zarazila, něco se mi nezdálo, ale usoudila jsem, že zas nejsem soudná a ani ten text neumím správně pochopit. V dalším čísle byla zveřejněna oprava a upřesnění. Přehodila se jim tam slůvka nabídka a poptávka. Se stane, v takovém množství seriózních slov. To já, ač nejsem... co nejsem a píšu si pitominky, chybuji klidně i ob řádku. Obřad. Ob hřad. Letos jsem nenavštívila žádný hrad, ani tu zříceninu na kopečku našemu městečku nejbližší.

V poslední fázi procesu prohazování slov sítem, sítí nebo síťovkou nebo co to je... do blogísku mívám častěji, než bych chtěla, pocit, že co píšu, už jsem někdy předtím napsala, že používám úplně stejná slova, obraty, písmena... všechno. Případně že už jsem to někde četla, popřípadě že pořád píšu jen o něčem, co jsem někde četla. A navíc mám pocit, že to není pocit.

A no tak ano, neskřehotají vždy a všichni, jen někteří a některé.

Sice je dnes šedomodrá obloha, šedé je víc než modré, ale modrá se taky najde. Jsem pro skoro každou drobnůstku roztomilůstku, takže se ke mně přikulily dvě malé modré krabičky s obrázky. A když už existuje ten net, podívala jsem se na ty obrázky, co je to vlastně zač. A pak na to, kdo je stvořil, stvořila. Nevím, proč jsem si nejdřív myslela, že to je on a ne ona.

Asi jako jsem vysazená na záměnu vysazování a vysévání (viz na tomhle blogísku kvetoucí ředkvička), stávám se nyní býti divokou z rozmachu divokosti.

Zkusím dnes psát věty krátké a pokud možno nerozvité. Budou jen rozvětvené. Větvit se budou jako poupata lip. Proto nerozvité dlouho nevydrží. Je teplo a slunečno.

Krásný Měsíc v krásném úplňku v krásném červnu měsíci jsem dnes ráno viděla. Kdybych s sebou nosila něco na focení (Můj mobil nefotí a fotit nebude. Ale zato umí jiné věci.), fotila bych. Asi. No asi ne, ale zkusit bych to někdy mohla. Nosit a fotit. Teď ale hlavně potřebuju přinést zmrzlinu, abych konečně přestala jíst ty solené oříšky.

Loni jsem si napsala do blogísku pár lehce naštvaných slov o jistém ředkvičkovém konání a vida, podle statistiky blogu je to můj nejčtenější článek za letošních posledních třicet dnů. Tomu se můžu zasmát. Taky lehce. Ubrala jsem tam pár slov, která mi loni nepřišla nadbytečná. Ubrat bych si mohla i pár kil, která jsou též nadbytečná, i loni, i letos.

Navštívila jsem dnes jeden místní ústav. Měla bych radši napsat objekt, společnost nebo tak podobně, abych nevyvolávala nepravé představy. nelevé. nesprávné. ale svéprávné.